Demokratické režimy mají jednu velkou výhodu. Ve svobodné, navíc velmi liberální společnosti, jako je např. ta naše, se lidé velmi záhy ukáží díky prezentaci svých názorů ve své nahotě, jinými slovy odkopou se až na dřeň. Politici - a i jejich voliči.
To za komunistické totality nebylo. Spojoval nás společný nepřítel, kolovaly vtipy na režim, satira, společný odpor k tupému vedení státu sjednocoval národ. Mysleli jsme, jak se rychle dokážeme vrátit do Evropy, potom co přijde svoboda. Téměř čtvrtstoletí od změny režimu již víme, že naše představy byly velmi naivní. Měli jsme o sobě vyšší mínění, než v realitě předvádíme. Vina politiků není v tom, že jsou stejní jako jejich občané. Jejich vina je v tom, že nedokázali být lepší, nedokázali až na čestné vyjímky vytvářet pozitivní vzory, nedokázali alespoň po dobu výkonu mandátu nekrást a chovat se morálně. Nerespektovali, že to, co byli zvyklí dělat jako řadoví občané, si nemohou dovolit dělat ve funkci poslance, senátora či člena vlády - protože je na ně posvíceno 24hod denně po dobu výkonu mandátu. Zpětně tak dávali krvelačnému bulváru i běžným mediím tisíce možností, jak být předhozeny davu. Situace se po 25 letech pohrávání si se svobodou dostala na nebezpečně nakloněnou rovinu. Původní postulát, že svoboda a rovnost ve společnosti nemohou trvale v demokracii sehrávat remízu, nýbrž že vždy jedna či druhá musí mít navrch, nebyl davem /občané prominou/ přijat. Stále více se z davu ozývají hlasy nespokojených, kterým by nevadila menší svoboda ve prospěch jejich větší rovnosti. Tito volají po vládě pevné ruky, líbí se jim jednoduché /často bezduché/ populistické názory, rádi se podepíší pod heslo: "Svobody už bylo dost, chceme střídat". Zastánci svobody jim těžko vysvětlí, že nerovnost ve společnosti je průvodním jevem demokratických režimů a ráj na zemi nelze nařídit. Podíváme-li se na některé strany, kterým nyní vítr nesvobody fouká do plachet a zvony rovnosti buší v jejich hlavách, jsou si podobné jako vejce vejci. Jejich lídři jsou jakýmsi mezičlánkem k totalitě, výrazně živené národní myšlenkou zhoubného nacionalizmu, Tito lídři - pokud by dostali od občanů dostatek hlasů, mohou být v další fázi vlastními stranami vyměněni za skutečné nositele myšlenky vlády pevné ruky, národ nade vše, pryč od Evropské Unie, uděláme si to tady po našem. Jak demokratická levice, tak demokratická pravice by si tato nebezpečí měly včas uvědomit a svůj potenciál nevyčerpávat na demokratické pravo-levé rovině sporů ale s vědomím odpovědnosti za stát spolupracovat - nejen v zahraniční, ale i domácí politice. Společnost je velmi vychýlená od normy, spasitelé se hlásí o slovo a není čas na žabomyší pravo-levé půtky demokratických stran. Jde o mnohem více.
