Vliv na pohybovou aktivitu dětí má několik faktorů, ať už je to vedení ze strany rodičů, finanční náročnost jednotlivých sportovních odvětví, fyzické a psychické dispozice nebo dostupnost aktivit v místě bydliště (jistě bychom našli i další).
Dobrý učitel tělesné výchovy nehodnotí pouze výkony, ale i snahu, zlepšení a snaží se výuku udělat zajímavou (zařazení nových prvků, netradičních her atd.). Jako každý učitel i ten, který učí tělesnou výchovu, by se měl celoživotně vzdělávat (přijímaní nových metod, prvků, sportů). Limitem je mu však oproti ostatním učitelům věk. Žáci ocení a i lépe pochopí požadovaný prvek, když jim ho učitel názorně předvede. S přibývajícím věkem se tak do popředí dostává umění dobře činnost vysvětlit. Těžko bude učitel tělesné výchovy v 60 letech cvičit gymnastiku (i když výjimky se jistě najdou), která je důležitá pro koordinaci a obratnost pohybů (někteří žáci dnes stěží zvládnou kotoul!).
Poslední dobou bohužel klesá zájem o sport i pohybovou činnost jako takovou (jak ze strany rodičů, tak dětí), důvodů bychom opět našli více (počítače-sociální sítě, televize atd.). Proto vidím přidání hodin povinné školní tělesné výchovy jako smysluplný návrh. Pro některé žáky je to opravdu jediná pohybová aktivita v týdnu navíc (do školy i ze školy je rodiče dovezou autem a doma si sednou k počítači či televizi). Smysl školní tělesné výchovy by měl spočívat v tom, aby se každý našel tu pohybovou aktivitu, která ho bude bavit a bude se jí pravidelně věnovat, stejně jako pochopení důležitosti a potřebnosti pohybu pro vlastní zdraví.
Pro kvalitní výuku školní tělesné výchovy pak musí být vytvořeny podmínky ze strany zřizovatele a vedení školy.
Komentář k nápadům ministra školství Dobeše a jeho poradců:
1) Zavést výuku vlastenectví (či národního uvědomění)?
V době napjaté sociální situace nejen na Šluknovsku a Novoborsku, bych byl s podobnými pokusy velmi opatrný, aby to nesklouzlo k vypjatému nacionalismu a šovinismu. Osobností a událostí z naší historie, na které můžeme být hrdí, máme dost a učitelé toho jistě v hodinách dějepisu a občanské výchovy využívají. Proto si nemyslím, že by bylo třeba něco podobného nařizovat direktivně shora.
2) Ve strategii boje proti sociálnímu vyloučení na období 2011-15 je značná část věnována právě školství.
S většinou v ní obsažených tezí lze souhlasit. Nad čím bych se pozastavil, je fakt, že se v ní hovoří o co největší inkluzi, tedy i začleňování dětí s LMP (lehkým mentálním postižením, IQ 50-69, u těchto dětí se navíc mohou v individuálně různé míře projevit i přidružené chorobné stavy, jako je autismus a další vývojové poruchy, epilepsie, poruchy chování nebo tělesné postižení.) do běžných tříd a utlumování speciálních škol. Tyto děti zcela jistě nemohou stíhat tempo výuky v běžné ZŠ! Otázka také je, jak by takové dítě přijal třídní kolektiv (rozdíl mezi přijmutím např. zrakově postiženého a autisty je nasnadě) a jak by se sám postižený žák mezi ostatními cítil. Bez osobních asistentů (a i s nimi by to bylo pro všechny zúčastněné-učitelé, žáci, rodiče-náročné) si to nedovedu představit, ale kde na ně vzít, v dnešní době úspor, peníze?
Naopak souhlasím s myšlenkou rozšíření poradenství na ZŠ a SŠ. Mít na plný úvazek na škole někoho kdo skloubí práci metodika prevence a výchovného poradce, by bylo jistě přínosné, ale opět narážíme na finanční stránku, kde na to školy vezmou prostředky?
3) Plán poradce ministra, pana Václava Klause ml. na škatulkování dětí.
Kdo neudělá srovnávací testy v 5. a 9. třídě, nemá nárok na studium na víceletém gymnáziu či SŠ s maturitou. Avšak jistě jsou i dobří žáci, kterým testy nesedí, nebo vyžadují vzhledem ke svému handicapu nejrůznější modifikace, nebo se žák prostě jen zrovna špatně vyspí a svoji budoucnost bude mít najednou tak trochu nalinkovanou dopředu. A co když sama škola žáka dobře nepřipraví (nesežene kvalifikovaného učitele, z důvodu nemoci hodiny odpadnou či se nějak odsuplují atd.)?
Předčasné nálepkování neshledávám šťastným. Lepší variantu vidím v přihlížení škol k výsledkům těchto testů u přijímacích zkoušek, které by neměly být jen formální, ale měly by dostatečně prověřit předpoklady žáka ke studiu na dané škole. Každý má mít šanci vybrat si školu na základě svobodné volby a ukázat zda na ni má či nikoliv.
