K dnešnímu dni, o to více po událostech posledních týdnů, přemýšlím o tom, co vše se událo od 17. listopadu 1989. Jací lidé, především studenti, kteří tehdy zvonili klíči, zanechali odkaz, a jak byli nakonec začasté „vyšachováni“ a moci se ujali jiní „šíbři“.
Vím, že od událostí 17. listopadu 89 uplynulo již hodně vody. Že hodně věcí se změnilo. Že je jiná doba. Ale zase je spousta věcí, které se nezměnily. Náš postoj k naší republice. Sice malé, mnohdy svérázné, ale naší. Úcta k našim předkům. K tomu, co dokázali a kam nás dovedli. Uvědomění si vlastní identity v tom dobrém, i v tom méně dobrém.
Během krajské volební kampaně jsem se potkal s mnoha mladými lidmi. Bylo fajn vidět, že měli skutečný zájem o politiku. O náš stát a jeho budoucnost. A že mají přehled a schopnost vlastního kritického úsudku.
Proč se takto okruhem od 17. listopadu 89 dostávám k současnosti? Protože i dnes věřím, že jsou to právě mladí lidé, studenti, kteří jsou naší naději na skutečnou změnu. Na obcích a městech. Na kraji. V republice. Dejme jim šanci poznávat spolu s námi co obnáší správa věcí veřejných a postupně ji svěřujme do jejich rukou. Přestaňme na sebe klást onu odpovědnost za jejich budoucnost, a přenesme ji více do jejich vlastních rukou. Jsem si jistý, že nás mile překvapí.
Tak tedy vy všichni mladí. Pokud máte zájem o to spolu s námi na tom pracovat, ozvěte se. Těším se! A jsem plný očekávání.
