Rok 1968 jsem nezažil, ale frustraci z něj jsem z mých rodičů cítil dlouhá léta. Nikdy jsme o tom moc nemluvili, ale ty náznaky, drobnosti a atmosféra mě už v dětství a dospívání ujistili v tom, že se stala ohromná křivda.
Po revoluci jsem měl pocit, že jsme se jako národ dokázali vyléčit a přiložili jsme na naše rány hojivé obklady, které postupně rány zacelily. Vyhnáním komunistů z parlamentu v minulém
roce jsem považoval za zmizení posledních jizev na našem národu.
A pak se to stalo. Rusko napadlo Ukrajinu a porušilo desítky let trvající mír a všeobecně uznávané dohody. A v naší společnosti to začalo vřít jako v kotli. Údiv, překvapení, solidarita, soudržnost, bezodkladná pomoc, soucit.
A pak někdo začal se zlobou a se zpochybňováním. Pak se ti, kteří už byli zalezlí ve svých dírách najednou vynořili a začali šeptat, mluvit nahlas a nakonec křičet. A křičí dodnes.
Nezajímají mě důvody proč Rusové napadli Ukrajinu, zabili lidi a rozmydlili majetky a hodnoty na prach. Tak jako mě nezajímají důvody proč to Rusové (Ukrajinci, Gruzínci, Kazachové, atd..) udělali v roce 1968. I tenkrát i dnes měli a mají své důvody, ale já je neakceptuji. Nesouhlasím s nimi.
Přijdou a budu bojovat. Napadnou souseda budu protestovat a pomáhat. Budou mě ohrožovat a já jim všemi prostředky budu ekonomicky škodit. Budou oplácet a já to strpím. Budou se snažit mě zdiskreditovat a pomluvit a já to budu klidně a srozumitelně všem vysvětlovat. Vytáhnou na mě propagandu já na ně jejich minulost.
Křivda se v roce 1968 stala nám a teď se děje jiným. Cítil jsem to podvědomě tenkrát a cítím to reálně i dnes.
Věřím, že vítězství bez obětí neexistuje, a pokud nechceme nic obětovat nezasloužíme si vyhrát.
Plyn, ropa, naše pohodlí a plno dalších v míru důležitých věcí nejsou stejnou obětí jako děti, ženy, muži a vojáci, které za nás mele válka na Ukrajině.
Je jedno kolik lidí umřelo v roce 1968 a kolik jich umře teď. Jde o stejnou oběť proti stejnému agresorovi a se stejným doufáním ve výhru dobra nad zlem. My jsme tenkrát nevyhráli, protože jsme ztratili naději, že je to vůbec možné. Ukrajinci ji kvůli nám neztratili a neztrácejí. My jsme jejich doufáním v záchranu a oni jsou naši záchranou.
