Čas dluhů

Každý z nás ví, že když někomu dlužím, je mým primárním zájmem dluh splatit, protože i když mi dluh k něčemu pomohl, tak mně značně zužuje možnosti toho, jak mohu rozvíjet svůj život pod tíhou splácení. Bohužel žijeme v době, kdy dluhy nepovažujeme za nic špatného a myslíme si, že dluh jsou peníze bez vedlejších nákladů.

Dluh nás uzavírá v době, kdy jsme si půjčili, a i když se naskytnou nové, lepší a výhodnější příležitosti, zatíženi dluhem jich nemůžeme využít. Dokonce i tolik vychvalované refinancování něco stojí a je založeno na výdělku poskytovatele řešení.

Dluhy nás prostě obírají o příležitosti.

Dluhy stále stoupají ve všech oblastech. Podniky dluží 1,2 bilionu; domácnosti dluží 1,9 bilionu; kraje, města a obce dluží 160 miliard; stát dluží 2,13 bilionu. Společně všichni dlužíme 5,39 bilionu korun, což je skoro přesně tolik, co naše republika za celý jeden rok vyprodukuje. Dluh neustále roste. Ten státní třeba tempem 9,5 tisíce každou sekundu, což je neuvěřitelných 820 miliónů každý den. Přesně tolik našemu státu každý den chybí, aby mohl provozovat svoji činnost.

Zdá se Vám to moc? Pro mě je to neuvěřitelné a nepochopitelné.

Náš stát na sebe nabalil závazky, které každý den převyšují jeho schopnost je plnit skoro o miliardu korun. Na takto nastavený stát vyděláváme a máme pocit, že by měl stát dávat více a více se o nás starat.

Je jasné, že jediným řešením stávající situace je udělat rázné kroky a zaměřit se na redukci tempa růstu. To, že by se v nejbližších letech dokázal trend obrátit, by znamenalo neúnosné zvýšení daní, a tím pádem udušení ekonomiky - tedy je to nereálné.

Otázkou není, kdy se začne věc řešit (okamžitě po volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR je pro mne ten nejposlednější termín), ale jak se bude řešit. V podstatě nám mohou pomoci dvě věci. Přiškrcení výdajů, nebo navýšení příjmů. Výdaje pod kontrolou znamenají digitalizaci státní správy a snížení počtu úředníků a jejich agendy. Druhou cestou jsou vyšší daně a zvýšení příjmové stránky rozpočtu.

Ač vypadají obě cesty reálně, mám za to, že by se neměla zvyšovat složená daňová zátěž a měli bychom trvat na jejím udržení v současné výši.

Tedy jediným řešením, které akceptuji a které nepřinese problémy naší ekonomice, je redukce počtu státních zaměstnanců minimálně o 10 % a zmrazení růstu platů ve státním angažmá tak, aby se alespoň srovnaly mzdy v soukromé a státní sféře.

Za čtyři roky práce budoucí vlády lze dosáhnout zastavení růstu státního dluhu pouze snížením výdajů státu bez nutnosti zvyšovat celkovou daňovou zátěž. Tím netvrdím, že není potřeba daně reformovat a tím dosáhnout podpory odvětví a proudů, které nám přinesou zvýšenou marži na výrobcích a službách, které produkuje ČR.

Máme poměrně trvalý a solidní růst HDP, ale velkou část našeho růstu vyvezou ze země zahraniční investoři, což se projevuje tím, že i přes růst nerosteme. Tady je potřeba motivovat majitele firem ze zahraničí k investování zpět v ČR do výzkumu, vývoje a inovací. Naše výrobky musí získat větší přidanou hodnotu. Zatím jsme zemí továren, kde nevzniká mnoho finálních produktů, a naše přidaná hodnota je vyváděna na korporátní nebo mezinárodní úrovni mimo ČR.

Dalším zdrojem příjmů státního rozpočtu jsou dotace. Tedy ne dotace rozdávat, ale zcela tvrdě je přestat poskytovat na věci, které nepřinášejí náš rozvoj nebo růst. Dotační politika musí být brutálně přiškrcena a soukromá sféra musí jednoznačně své investice napínat v dotovaných oblastech pouze do vědy, výzkumu a inovací. Už by se nemělo stát, že si někdo za dotace postaví pekárnu nebo vybuduje byznys, který mu pomůže snížit cenu a porazit souseda, který si dotaci "nevyběhal". K tomu opravdu dotace sloužit nemají.

Dotační politika státu musí projít zcela zásadní reformou a při jejím striktním dodržování nám může v rozpočtu zůstat desítky miliard korun.

Dluhy budeme muset jednou zaplatit a já osobně nechci tuto zemi našim dětem předat s nesplatitelnou zátěží, která je donutí k emigraci.

Je mi jedno jak a o kolik se zadlužují ostatní státy. Chceme být hrdým národem. Chceme rozhodovat o svých věcech teď a nechceme být bržděni v příležitostech, jak být lepší než ostatní. Dluh nás svazuje a neumožňuje nám se prodrat na výsluní před ostatní. Máme na to lidsky, technicky, profesně i inteligenčně. Jenom nám někdo před námi ukradl ty možnosti, jak našeho potenciálu využít.

Musíme směřovat k tomu, abychom o potenciál nepřipravili i naše děti. Musíme směřovat k zastavení zvyšujícího se tempa zadlužování a třeba i k jeho úplnému zastavení. Úkolem naší generace je napravit to, co generace před námi nezvládla. Nemám jí to za zlé, protože vybojovala zase plno jiných věcí, které nás dnes obklopují a bez kterých bychom se nemohli na snížení dluhu soustředit. Prostě je to náš úkol a my ho musíme splnit, protože s dluhem se nám nikdy dobře dařit nebude.