Senátor Tomáš Czernin: Asi máme přeci jen v krvi, že je zapotřebí dělat něco pro svou zem

Jaké bylo pro vás léto? Já vím, prázdniny jste v Senátu neměli, takže to bylo asi léto pracovní.

U nás byla celé léto 92letá tchyně, manželka s ní trávila čas, takže jsme ani nikam nevyjeli. Ale přeci jen jsou žně a nejraději jsem u toho, sleduji, co se děje. A také bylo hodně co dělat, protože jsem jezdil dost po českých krajích, protože jsem na konci června vyhlásil, že hodlám kandidovat na předsedu TOP 09. Musím tedy navštívit pokud možno všechny kolegy a bavit se s nimi o této věci.

Budete tedy protikandidátem Jiřího Pospíšila?

Ne, Markéty Pekarové. Jiří Pospíšil v srpnu ohlásil, že kandidovat nebude. A ten samý den Markéta Pekarová uvedla, že ona kandidovat hodlá.

Proč jste se rozhodl kandidovat na předsedu TOP?

Protože poslední dobou, řekl bych, byli možná členové do určité míry zmatení, nebylo úplně jasno, kam strana směřuje a co vlastně od koho očekává. A také nebylo jasné, kdo bude kandidovat. Tak jsem zkrátka řekl, je potřeba trošku pozvednout náladu a lidem vlít energii do žil. Tak jsem vyhlásil 21. června na sněmu Královehradeckého kraje TOP 09 svoji kandidaturu na předsedu strany.

Hrála tam roli i vaše modrá krev? Protože bývalý předseda a zakladatel strany Karel Schwarzenberg je také šlechtického původu.

Myslím, že už žijeme v trošku jiné době. Modrá krev hrála roli v 17. století. Ale samozřejmě jsem to s Karlem Schwarzenbergem také probíral. Říkal, že mě podporuje. Asi to přeci jen máme nějak v té krvi, že je zapotřebí něco dělat i pro naši zem. Já jsem rád, že žijeme v této době, že jsem v jiné situaci než například dědeček, který vyjádřil sounáležitost s naší zemí a s naším národem v době, kdy to bylo skutečně nebezpečné. To byla delegace zástupců starých rodin v době, kdy už jsme byli Německem obsazeni. Takže bylo jasné, že je to hra s ohněm. Také byl potom dědeček odsouzen, strávil za války tři roky ve vězení. Takže já jsem šťastný z toho, v jaké době žijeme. A že není potřeba nosit kůži na trh takovým způsobem jako minulé generace.

Když jsme mluvili o Karlu Schwarzenbergovi a vašem dědečkovi, vy máte k nim oběma hodně blízko, viďte?

Samozřejmě, dědeček to je myslím něco výjimečného. Každý obvykle má dva a s tím mým to bylo zvláštní, vídali jsme se málo. On byl od roku 1964 ve Vídni a nás tam doslova nepouštěli. Byla to taková komplikovaná doba a dědeček mi chyběl. Když mne k němu začali jako 15letého pouštět, tak jsem to prožíval možná intenzivněji, vždy tu krátkou dobu. A s Karlem Schwarzenbergem kamarádil můj tatínek, dá se říct, od peřinky. Když jsem byl v Rakousku, tak jsem byl několikrát na týden u něj ve Štýrsku a určitě na mě měl významný vliv. Protože dospívající hoch nebo mladý muž je samozřejmě nejcitlivější. My jsme si spolu hodně povídali.

On vám tenkrát řekl, protože vy jste tam chtěl zůstat, abyste se vrátil zpátky domů?

Já se přiznám, že jsem rodičům celé mé mládí dost vyčítal, že se v roce 1969 rozhodli z ciziny vrátit. Tam jsme zůstali po invazi v roce 1968 a já byl nespokojený, pořád jsem se zabýval tím, proč musím žít v komunismu. A někdy asi v roce 1984, když jsem byl u Karla Schwarzenberga potom, co dědeček umřel, a řekl jsem mu jednou, že v cizině zůstanu. A on mi řekl, co bys tady dělal. My jsme smutní, že nemůžeme být doma, těžko s tím žijeme a věříme tomu, že se jednou vrátíme. Tak se tam pěkně vrať a věř tomu, že se ten režim jednoho dne změní. Došlo na jeho slova, zaplať pánbůh.

Za několik týdnů tomu bude přesně 30 let. Sametová revoluce tedy byla pro vás zlomovým okamžikem, možná také osudovým. I po osobní stránce?

Bylo to samozřejmě i po osobní stránce, protože celý ten rok byl zvláštní, bylo cítit, že něco visí ve vzduchu. A pro mě bylo zvláštní, já jsem se na podzim předtím vrátil z vojny, tak jsem se i divil, že jsem krátce po vojně dostal třikrát výjezdní doložku během jednoho roku. V březnu jsem byl ve Vídni a tam jsem se seznámil s mojí manželkou, tehdy jsem netušil, že se takhle dostaneme dohromady, protože jsme se poznali na večeři u příbuzných, kde byla mou sousedkou u stolu. Potom jsem byl zase v říjnu ve Vídni a to jsme se potkali vlastně náhodou opět a zajiskřilo to mezi námi. A asi tou nejdůležitější událostí roku 1989 před Sametovou revolucí bylo svatořečení Anežky České v Římě, kam jsem jel s maminkou. A s budoucí manželkou jsem se tam opět potkal, protože ona tam jela z Vídně jako překladatelka pro české skauty. Mluvila německo-italsky, tehdy ještě česky neuměla. A říkalo se, že v Čechách bude dobře, až bude Anežka svatá. Takže jsme tam jeli s napětím a vraceli jsme se vlastně 17. listopadu. Tehdy jsme s maminkou přenocovali u příbuzných v Bavorsku a ti nám říkali, že padla Berlínská zeď a že se v Praze také něco děje, ale nikdo ještě neví co. Druhý den 18. listopadu jsme přijeli do Plzně, přenocovali jsme u babičky, která byla také někde na cestách a nešla elektřina. Takže jsme si nemohli ani poslechnout rádio, ani se podívat na televizi. Až druhý den jsem v Plzni na nádraží potkal bratra mého kamaráda, který rok předtím emigroval do Kanady a ten mi vyprávěl, co se v Praze děje. A že jako student plzeňského gymnázia jede podpořit studenty a zpátky do Plzně přiveze informace. Navíc jsem v pondělí šel do práce, tenkrát jsem pracoval v pražském projektovém ústavu a dopoledne mi volala manželka, že se se sestrou rozhodly, že pojedou na týden do Čech, že už mají vízum, odpoledne přijedou. Tedy my jsme ani netušili, co bude, ale celý týden jsme strávili na Václavském náměstí. Bylo to skutečně osudové.

Myslím, že je důležité si tyto události stále připomínat.

Já si myslím, že na to nezapomene nikdo, kdo byl přitom.

Co vás čeká po pracovní stránce jako senátora? Co máte teď na stole? A měl jste v létě vůbec nějaký odpočinek, protože člověk si musí také odpočinout.

Letos bylo léto dost napjaté, jezdil jsem po českých krajích a setkával jsem se s kolegy z TOP 09 a další cesty mě ještě čekají. Doma probíhaly žně, takže léto bylo nabito událostmi. A co je takové závažné, trápí nás všechny sucho. To je myslím problém veliký, protože nechci být pesimista, ale mám obavu, že už je to globální problém, protože hoří Sibiř, hoří Brazílie, to jsou plíce planety. Tedy je to nebezpečná situace. A tady v České republice to cítíme aktuálně. A velkým problémem je také kůrovec, který je důsledkem onoho sucha. A když se ptáte na Senát, tak tam nás čeká právě změna zákona o lesích. A co teď proběhlo Poslaneckou sněmovnou, tak došlo k určitému nedopatření, protože do toho zákona o lesích se sáhlo z toho důvodu, aby se právě k vlastníkům smrkových porostů dostaly nějaké peníze, protože ta situace je zoufalá. Oni z toho, co utrží za dřevo, nezaplatí ani tu těžbu samotnou. A teď k tomu zákonu přilepili některé pozměňovací návrhy, které se domnívám, by tam v této situaci ani neměly být. Když jsem to studoval, tak jsem si říkal, musíme to v Senátu opravit. Potom, co jsem mluvil s vlastníky lesů, kteří říkali, my to všechno dokážeme akceptovat, ale jde nám o život, my ty peníze opravdu potřebujeme, tak to nechte projíti s těmi nesmysly. To je tedy teď věc, kterou dost intenzivně prožívám.

Jste také lesník.

Jsem také lesník, naštěstí mám listnaté lesy v Polabí. Takže se ten problém přímo netýká mé osoby, ale pokud se něco nezmění, tak nás to určitě zasáhne opravdu všechny.

Pane senátore, já vám moc děkuji za dnešní povídání a za návštěvu Českého rozhlasu Hradec Králové. A těším se samozřejmě na příští setkání.

Děkuji za příjemné ráno, zdravím všechny posluchače. Na shledanou.