V době, kdy celkový dluh veřejných rozpočtů dosahuje astronomické výše 1 835 mld. Kč a je větší než dluh státní, se mnohé magistráty a radnice upínají k možnosti financování projektů z regionálních operačních programů. Způsob, jakým vedení měst a obcí i kraje s tímto zdrojem nakládají, v mnoha případech vzbuzuje spíše obavy. Když odhlédneme od různých pochybení, nevědomých i nepočestných, která mají za následek vracení peněz nebo jejich části, vidíme jak po českých městech rostou koupaliště, aquacentra, moderní sportovní areály či fit-centra téměř v každé městské části, zatím co dopravní infrastruktuře, rozvoji služeb, odstranění nevyužitelných budov a staveb – tzv. brownfields, se ani zdaleka takové pozornosti nedostává.
Důvod může být vcelku prozaický. Bazény, tenisové haly a fit-centra se ve volebním boji prodávají lépe, než křižovatky. Jedná se často o stavby architektonicky poměrně zdařilé a pak chybí už jen prohlášení objektu stavbou roku a sláva je zajištěna.
Sláva pomine a provozní náklady zůstávají. K nim se po několika letech přidají náklady na údržbu a opravy a problém je na světě. Proto by občané českých měst měli hodnotit své obecní, městské či krajské reprezentanty zejména podle toho, s jakou efektivitou a návratností jsou tyto investice realizovány, jak zatěžují veřejné rozpočty do budoucna a také, jestli slouží širokému okruhu občanů, či např. těm, kteří chodí na fotbal či na tenis. Z tohoto hlediska by mnoho projektů neobstálo. Jako ve většině případů, tento stav může změnit hlavně volič. Ten si musí uvědomit, že pohled na tobogán, nové tribuny nebo pečlivě střižený trávník (to vše z veřejných zdrojů) je sice hezký, ale život mu neusnadní. Naopak, náklady na jejich provoz a údržbu ponese jako daňový poplatník na svých bedrech ještě dlouhá desetiletí po tom, co chvilková sláva toho, kdo o rozporuplné investici rozhodl, dávno upadla v zapomnění i s hlavním protagonistou.
