Nevěřím svým očím, kolik odborníků na lesní hospodářství se vyrojilo kolem tzv. Dřevěné knihy, kterou vzala vláda na vědomí jako část obchodní politiky státního podniku Lesy ČR. Mnohá kritická vyjádření mohou být vedena dobrými úmysly. Mezi ně však nepatří článek pana Zdeňka Valného (Kauza Lesů: Karel už není sexy, LN 9. 3.), který naprostou neznalost problému zakrývá urážkami Karla Schwarzenberga a ekonoma Miroslava Zámečníka, kterým svými znalostmi nesahá po pomyslné kotníky.
Skutečnost je taková, že v Evropě najdeme různé způsoby správy lesního majetku a obchodu se dřevem:
Žádný z těchto způsobů není apriorně diskvalifikován svojí efektivností. Záleží jen na tom, jak poctivě se realizuje, zásadní vliv má také velikost majetku.
Dobře konstituovaný nájem lesního majetku může přinášet vlastníkovi větší výnos, než tolik opěvovaný výkon prací ve vlastní režii včetně obchodu, kde si zaměstnanci všemožně a s velkou vynalézavostí na účet vlastníka přilepší. Erudovaný ekonom, kterým Miroslav Zámečník bezpochyby je, ví velmi dobře, že zejména správa státních majetků má k tomuto riziku velmi blízko. Karel Schwarzenberg, který dává nakonec Miroslavu Zámečníkovi za pravdu, samozřejmě ví, že správa jeho lesního majetku o velikosti cca 9000 ha se řídí jinými principy než správa majetku o velikosti 1,35 milionu ha. Je z jeho strany naprosto logické, že nedoporučuje (rozuměj nekomentuje) věci, se kterými nemá vlastní praktickou zkušenost.
Dlouhodobé srovnání Jedním z nejvíce kritizovaných momentů koncepce je prodej dříví u pařezu (na lokalitě „P“), který chtějí kritici nahradit prodejem na odvozním místě (tzv. lokalita „OM“). Rozdíl mezi nimi je ten, že při prodeji u pařezu vlastník vysoutěží cenu dřeva, a ostatní operace, tj. přibližování sortimentaci a odvoz, provádí dodavatel služby na své náklady. Pokud ty ušetří, může vlastníkovi nabídnout v soutěži vyšší cenu u pařezu. U systému prodeje na „OM“ zajišťuje všechny operace vlastník, buď svými zaměstnanci, nebo subdodavateli s jednoznačnou odpovědností za jejich kvalitu a efektivnost.
Dlouhodobá praxe jednoznačně ukázala, že systém prodeje na „OM“ se osvědčuje u malých majetků, řízených na základě důvěry a s možností snadné kontroly. Velký státní majetek však musí být řízen systémem, jenž vyloučí maximum neefektivního chování, které je příznačné pro procesy řízené státními zaměstnanci na základě plánu. To bylo bezpochyby hlavním důvodem pro podporu prodeje u pařezu ze strany Miroslava Zámečníka. Je s podivem, s jakou lehkostí se autor přenáší přes dlouhodobé srovnání efektivity obou systémů, kdy Lesy ČR, používající od roku 1992 prodej dříví u pařezu, dosahovaly vždy lepších výnosů na hektar spravovaného lesa nejenom než lesy obecní, ale i než lesy soukromé, u kterých bylo lepších výsledků dosaženo ojediněle, a to vždy za cenu vyšší těžební intenzity.
Nevím, z čeho vychází autorovo hodnocení této koncepce jako „samoobsluhy bez pokladního“. Revírník jako zaměstnanec vlastníka má v kterékoliv fázi těžebního procesu možnost kontrolovat tzv. číselníky, obsahující číslo a rozměry každého kmene, a srovnat je se skutečností. On také přiřazuje ceníkové položky ke každému kusu. Opakovaný nesoulad hodnot znamená pro dodavatele jediné, a to ukončení smlouvy. Proto se tyto diference vyskytovaly výjimečně a spíše z nedopatření než z úmyslu. Pokud autor v minulosti řídil lesní správu LČR jím popsaným způsobem, není divu, že byl ze své funkce odvolán.
Koncepci správy státního majetku, přijatou MZe, nelze zaměňovat s chováním Lesů ČR, proti kterému lze mít mnoho vážných výhrad, avšak cestou k nápravě je pouze jejich kvalifikované vyhodnocení a poskytnutí jeho výsledku MZe jako zakladateli tohoto státního podniku. Nápravu rozhodně nepřinesou nekvalifikované mediální útoky. U státních lesů bylo zavedení prodeje na pařezu jistě nezvyklou formou i pro mnoho odborníků. Nositelem pokroku je však vždy opuštění zvyklostí.
