V kopcích nad Červeným Kostelcem si lidé připomněli 75. výročí zmařené operace Silver A a tragického konce místní odbojové skupiny. Vzdali hold zastřeleným usedlíkům, kteří pomáhali na Bohdašíně a Končinách radiotelegrafistovi Jiřímu Potůčkovi štvanému gestapem. Jejich osady jen se štěstím ušly vypálení.
Jen dva malí bratři zbyli naživu z rodiny Burdychovy, která ukrývala na Končinách radistu zpravodajského výsadku Silver A Jiřího Potůčka. Zátah gestapa z 30. června 1942 a pozdější popravy znamenaly konec podkrkonošské odbojové skupiny S 21 B, složené ze sokolů a učitelů. Její spolupracovníci pomohli Potůčkovi s úkryty pro něj i vysílačku Libuši, kterou stěhoval z Pardubicka a naposledy s ní vysílal šifrované depeše do Londýna ještě ze školy v Bohdašíně.
Nedělní pieta byla součástí vzpomínkové akce Libuše volá Londýn. Do blízkosti školy se tak vrátila funkční replika radiostanice Libuše, kterou sestavil Klub vojenské historie Rota Nazdar s královéhradeckými radioamatéry, i když tentokrát z ní nevysílali.
„I přes vědomí, že padly Lidice 10. června 1942 i Ležáky 24. června 1942, a po atentátu na Reinharda Heydricha bylo vyhlášeno stanné právo, se Burdychovi rozhodli poskytnout Potůčkovi střechu nad hlavou. Celá skupina jednala s brutálním rizikem, že budou popraveni, což se pak stalo skutečností. Můžeme být hrdi, že máme úžasné parašutisty, nikdy by to ale nedopadlo bez místních lidí. Výsadkáři by byli v protektorátu bezradní,“ připomíná Ondřej Gelbič ze spolupořádajícího spolku T-S 20 Pláň.
Oceňuje, že lidé byli ochotni pomoci výsadkářům už po první vlně heydrichiády. Na Pardubicku už nefungovala po zátazích řada adres, ale i tam výsadkáři vysazení exilovou vládou z Londýna našli dost ochotných lidí.
Paraskupina Silver A měla plnit zpravodajské úkoly. Potůček se dostal na Bohdašín 18. června 1942. Od ledna vysílal postupně z lomu Hluboká, ze sádek u Lázní Bohdaneč a ze Švandova mlýna v Ležákách. Bylo nutné přemístit vysílačku, protože hrozilo její zaměření, zároveň však od poloviny června gestapo zatýkalo síť spolupracovníků z Pardubicka.
Potůček našel útočiště na půdě školy
Výsadkář se kontaktoval se sokolskou odbojovou skupinou vzniklou v lednu 1942 a našel úkryt u manželů Satranových na půdě školy v Bohdašíně. Tři místní lidé mu také pomáhali shánět součástky k Libuši a sestrojit záložní vysílačku. Němci však již tušili, že se zřejmě skrývá v Jestřebích horách, protože už tři dny po jeho příchodu se kontrolovaly opuštěné sloje i lesy. Tehdy už sokolové hledali jiný úkryt.
„Osudovou chybou, která nakonec spustila vlnu zatýkání a tragédie v těchto obcích, se stalo, že Ladislav Satran a jeho spolupracovník Klikar šli požádat o pomoc lékaře Viléma Dvořáčka z Rtyně v Podkrkonoší. Domnívali se, že je spolehlivým vlastencem. Podcenili, že se u něj změnily rodinné poměry. Jeho příbuzným se stal František Beier, Němec, který měl blízko k nacistické ideologii. Právě jemu to oznámil,“ popisuje Pavlína Švandová, autorka knihy Příběhy odvahy a zrady z roku 2007, která vyprávěla o událostech pro zájemce při vycházce po okolí Červeného Kostelce.
Beier si chtěl věc ještě promyslet, ale 25. června německá odposlechová služba zaměřila Potůčkovo vysílání a už byli pozatýkáni odbojáři z Pardubicka, kteří o jeho dalším úkrytu přibližně věděli. Němci se zřejmě také opřeli o nalezené poznámky velitele paraskupiny Alfréda Bartoše.
O rtyňské pouti 28. června pročesávalo okolí na tři sta příslušníků českých a německých ozbrojených složek, a tak se Potůček stěhoval dál na Končiny k Satranovu švagrovi Antonínu Burdychovi. Neví se přesně, jakým způsobem se tam dostal on ani vysílačka. Badatel Libor Pařízek v doplněném vydání knihy Operace Silver A z roku 2011 však odhalil některé poválečné legendy, které dodávaly bohdašínským událostem komunistický nátěr. Týkalo se to třeba líčení horníka a komunisty Antonína Němečka, který uváděl, že vysílačku provezl na kole, ukrytou v králíkárně, přes hlídku pod Bohdašínem. „Strýc se mnou nechtěl mluvit, už měl obavy“
Tehdy osmiletý syn Burdychových Antonín o ukrytém radistovi nic netušil ( jeho vzpomínky, kdy šel lesem domů po krvavé stopě, čtěte zde ). „Když Satranovi, což byla tatínkova sestra s manželem, chtěli přesunout Potůčka z Bohdašína, úkryt u Dvora Králové ještě nebyl připravený. Přišli tehdy k nám, aby pravděpodobně naši skryli Potůčka na dva dny nebo nějaký čas, než to v Doubravici bude připravené. Já jsem tenkrát chtěl svému strýci sdělit nějakou dětskou radostnou zprávu, ale viděl jsem, že se se mnou nechce vůbec bavit, i když se mnou mluvil. Viděl jsem, že to není normální. To už měl obavy, co dál dělat s tím parašutistou, když ho měli doma asi osm dní,“ vypráví třiaosmdesátiletý Antonín Burdych.
Výsadkáře skrývali v osadách Bohdašín (červená) a Končiny (oranžová).
Své rodiče i babičku s dědou vidí v paměti jako veselé, spokojené lidi, i když měli jen chudé hospodářství. Chovali včely a uměli se pěkně bavit. Před dětmi nedali znát, že se děje něco nebezpečného. Nepřežil z nich nikdo.
Když gestapo 30. června udeřilo na učitele Satrana, po krutém mučení prozradil, že Potůček je na Končinách. Sedmatřicetiletý Antonín Burdych při jejich zátahu utíkal od chalupy. Začali na něj střílet gestapáci i četníci. Zastřelili ho, tím však Potůčka upozornil. Antonín Burdych starší jim nakonec ukázal úkryt pod poklopem, avšak utíkající radista ho nechtě postřelil. Prostřílel se a prchl bos obilným polem, jeho další cesta vedla na Pardubicko, ale 2. července ho spícího zastřelil český četník.
Květiny k bohdašínskému pomníku položili zástupci Červeného Kostelce, Rtyně, Náchoda, České Skalice i Břas, kde vyrůstal Potůček. Vedle Antonína Burdycha byl mezi hosty i Věnek Baudyš, syn popravené Zdeňky Satranové z prvního manželství. Četla se jména odbojářů z okolí.
„Vzpomeňme jejich odvahu v době heydrichiády a stanného práva, kdy za ukrývání hledané osoby byl trest nejvyšší, i trest pro celou rodinu. Uctěme památku těch, kteří se nebáli rozlišovat, co je dobré a co je špatné,“ řekl červenokostelecký starosta Rostislav Petrák.
Osady se štěstím unikly vypálení
Vojenští nadšenci z klubu Roty Nazdar ukázali malou expozici radiomateriálu, včetně funkční repliky radiostanice Mk. VI C a přijímač Hallicrafters SX24 SkyriderDefiant, tedy celou sestavu radiostanice Libuše. Dvakrát také předvedli v komentované ukázce operační materiál pro výsadkáře. Večer patřil debatě s historikem Eduardem Stehlíkem a pamětníkem Burdychem.
Spolupracovníci a členové odbojové skupiny S 21 B byli popraveni na Zámečku v Pardubicích 9. července 1942, přesně týden po spolupracovnících z Pardubicka.
„Vedoucího ilegální skupiny S 21 B Josefa Schejbala, když ještě byli doma, se ptala jeho manželka, proč to všechno vlastně dělá. Jako sokol a učitel odpověděl: Co bych já řekl po válce svým dětem, kdyby se ptaly, co tys pro to udělal? A já bych řekl, že nic? Čili musím pro to něco udělat. Já si zase říkám, že když to byli takoví odvážní lidé a nebáli se ve stanném právu toto dělat, což byla téměř jistá smrt, tak proč bych já o tom nepřednášel. Je to pro mě důležité,“ míní Antonín Burdych.
Osady však díky souhře okolností nestihl osud Lidic a Ležáků. Velkou úlohu v tom sehrál náchodský policejní rada JUDr. Jan Chudoba, který intervenoval u velitele královéhradecké pobočky gestapa, že obyvatelé o parašutistovi nevěděli. Pomohl i jiným, ale po roce 1948 byl odsouzen k desetiletému trestu, později byl rehabilitován.
