Projednávání vládního návrhu o sociálně-právní ochraně dětí vyvolává opět bouřlivé emoce, zejména v otázce omezování ústavní výchovy a následné rušení kojeneckých ústavů a dětských center.
Citlivost tohoto problému vedla k tomu, že jsem s kolegou Jiřím Skalickým zaštítil seminář, pořádaný v Pardubicích na toto téma. Seminář proběhl za účasti zástupců předkladatele, poslanců i pracovníků kojeneckých ústavů, dětských domovů a center. Otevřená výměna názorů věci bezpochyby prospěla, možná i ovlivnila argumentaci Ministerstva práce a sociálních věcí, nicméně zůstává s podivem, kolik dezinformací se kolem této záležitosti šíří, vyvolává nejistotu a poplašné reakce ze strany odborníků i pracovníků ústavní péče. Pokusím se proto jednoduše shrnout záměr předkladatele a nastínit předpokládaný vývoj v oblasti ústavní a pěstounské péče.
V České republice je potřeba náhradní péče řešena ze 75 % formou péče ústavní a 25 % náhradní péčí rodinnou nebo pěstounskou. Ve většině evropských zemí je tento poměr přesně opačný. Důvodů je několik. Nejčastěji se uvádí, že náhradní rodinná a pěstounská péče má nejblíže k výchově v normální rodině, dává vzniknout lepší citové vazbě na náhradní rodiče a v neposlední řadě je také o cca 2/3 levnější než péče ústavní. To vedlo předkladatele k předložení novely, která tento stav změní. Komunikačním nedostatkem celého procesu však je, že předkladatel prezentuje svoji představu, avšak odborná veřejnost ji vykládá často jinak, než jaká má být skutečnost.
Málokdo pochybuje o tom, že kvalitní pěstounská péče je oproti péči ústavní lepší variantou. Zásadní otázkou však je, kolik kvalitních pěstounů v této chvíli máme a jaké je jejich odborné vybavení v případě, že by se jednalo o přijetí dítěte s některým stupněm postižení. Pěstounská péče není dostatečně hmotně zajištěna, schází jí širší společenská podpora i odborné zázemí pro řešení složitějších výchovných případů. Problémem může být i způsob výběru pěstounů, který musí vyloučit zájemce, kteří tuto péči vezmou v lepším případě jakou způsob obživy, v horším jako podnikatelský záměr. Takové prostředí je pak na hony vzdáleno od citového zázemí, které pěstounská péče sleduje. Stejně tak je pravdou, že v případě těžkých postižení nebo velkých výchovných problémů je dnes ústavní péče schůdnější variantou.
Z toho všeho je zřejmé, že transformace náhradní péče musí být déle trvající kontinuální proces, který vytvoří jednak podmínky pro vznik a rozvoj kvalitní pěstounské péče a současně vymezí kriteria, za kterých je vhodnější péče ústavní. Tento problém jsem diskutoval s panem ministrem Jaromírem Drábkem, který jednoznačně potvrdil, že se v žádném případě nejedná o jakékoliv živelné rušení ústavů, dokonce v určitém časovém limitu, ale o vytvoření podmínek pro rozvoj péče pěstounské a nalezení hranice mezi pěstounskou a ústavní péčí, která bude pro podmínky ČR optimální. Ubezpečil, že dlouhodobým cílem je poměr obvyklý v ostatních evropských zemích, tj. 25 % péče ústavní a 75 % péče pěstounské. Omezení ústavní péče bude vyplývat jen z toho, že po ni už nebude taková poptávka, jako je dnes. V diskusi s panem ministrem jsem nezaznamenal žádný časový limit, jako např. rok 2014 pro zrušení ústavní výchovy, tak jak je prezentováno v reakcích odborné veřejnosti i médií. Tato péče má v oblasti náhradní péče své místo a diskutován buď její rozsah.
Z celé diskuse jsem nabyl dojmu, že MPSV jiný cíl nesleduje, novela žádné limity a časová omezení nestanovuje a je jen na předkladateli i odborné veřejnosti nalezení takového způsobu komunikace, který bez emocí pomůže nalézt optimální formu naplnění tohoto zákona. Jsem připraven k takové diskusi přispět.
