Pozvání na setkání členů Syndikátů novinářů Královéhradeckého kraje přijal do Radioklubu poslanec Jiří Oliva. Téma devadesátiminutového rozhovoru bylo lesní hospodářství a především kácení stromů na Šumavě. „Považujeme Vás za velkého a zkušeného odborníka vzhledem k Vaší minulosti ve funkci ředitele Lesů ČR, proto stojíme o Vaše názory,“ uvedl za novináře Rudolf Chaloupka.
Podle Jiřího Olivy je problém „kácet“ velmi zjednodušený. „Hlavní problém takto nestojí. To je extremistická poloha, na které se nejdříve ochranářské aktivity a posléze politici začali zviditelňovat, protože ekologická katastrofa, to je mediálně vděčné téma. Bohužel se k tomu kauza Šumavy velmi často zneužívá.“
Pohled do historie
V roce 1991 byl na Šumavě vyhlášen národní park, což mělo podle Jiřího Olivy několik důvodů: „Tím podstatným důvodem bylo, že v minulém režimu byly aktivity ochrany přírody poměrně potlačované. A když je někdo utlačovaný, tak se pak ono „kyvadlo“ dostane snadno do druhého extrému.“ Druhým důvodem bylo, že Šumava je spojena s národními city a krásnou přírodou. Pramení zde Vltava, jsou s ní spojeny Vrbovy a Klostermanovy romány, je to nezaměnitelné místo v naší historii. „A do třetice: podstatným důvodem, který razil tehdejší premiér Petr Pithart, bylo, že „musíme takovou krásu ochránit.“ V tom nadšení se zapomnělo, že ona krása vznikla třistaletým hospodařením člověka. Celá populace zde nalezla obživu. Šumava se zalesňovala vším, co se našlo po celém Rakousko-Uhersku. Šumavští hajní vytvořili krajinu a její prohlášení parkem bylo vlastně fópá, které si nikdo neuvědomil. Navíc se Petr Pithart rozhodl pro velkou variantu parku. Objevovaly se tendence, že je potřeba se o něj starat co nejméně, že příroda si sama pomůže. Neuvědomili si, že les, který tu vznikl 250letou cílevědomou prací hospodářů, se najednou nemůže nechat střihem být bez jakékoliv péče.“
Současná situace
„Problém není v tom, zda kácet či ne, ale v tom, zda celý ten park je na tento přístup připraven a pokud jej chceme aplikovat, tak kde a v jakém rozsahu,“ říká Jiří Oliva a na dotaz, kdo je hlavním viníkem uvádí: „Jako hlavního viníka vidím řádku těch ministrů, kteří tam nedokázali stanovit strategii a tu pak vyžadovali striktně dodržovat. Současný náměstek ministra zemědělství Tesař vytvořil koncepci, proti které mohu mít výhrady, nicméně je to za celých těch 20 let první koncepce, která má hlavu a patu. Navrhuje udělat novou zonaci, to znamená vytvořit první zóny, které by měly být přírodnímu lesu nejblíž svým charakterem, a tam nechat bezzásahový režim. V těch ostatních pak kůrovce ničit,“ vysvětluje Jiří Oliva. K osobě ředitele parku Jana Stráského uvádí: „Někdy je selský rozum lepší, než návaly ekologické odbornosti. Záleží na tom, jaké si vybere své podřízené, své nejbližší spolupracovníky. Pokud jsou to kovaní hajní, pak bude schopen onu slíbenou koncepci tvořit. Mám jednu výhradu: onen voluntaristický přístup v zonaci, tedy v označení úseků, kde se zasahovat. První zóna – 25 procent. Proč ne 30, proč ne 5? Podle čeho jsou tyto zóny navrženy? Měl by se nejdříve nechat udělat rozsáhlý průzkum, aby se zjistilo, které zóny mají k zásahu nejblíž,“ míní Oliva.
