Unikátní osudy původně chudého tesaře zachycuje kniha „Cesty loutkářů Brátů a Pratte Evropou 18. a 19. století“, kterou, v pátek 7. října pokřtila přímo ve Studnici autorka – divadelní historička paní Alice Dubská. Podnět k připomenutí zapomenutého rodáka dala radní města Hradce Králové (TOP 09) Lenka Jaklová, autorka myšlenky nominovat východočeské loutkářství na Seznam ČR.
Rok se sešel s rokem a hradecká TOP 09 plní jedno ze svých volebních prohlášení v kulturní oblasti – usilovat o zápis hradeckého – potažmo východočeského loutkářství na Seznam nemateriálních statků tradiční a lidové kultury České republiky. Křest knihy ve Studnici tak symbolicky odstartoval kampaň, kterou podporuje Královéhradecký kraj.
Unikátní knihu o Janu Jiřím Brátovi a jeho putování Evropou 18. století, přinášející dosud neznámé poznatky o fascinujícím příběhu a životních osudech tří generací loutkářského rodu, který byl téměř 100 let živou součástí kulturního dění ve střední Evropě, vydalo letos v létě nakladatelství Akademie múzických umění v Praze. Vydání předcházelo autorčino usilovné až detektivní pátrání v mnoha českých a zahraničních periodikách a archivech; významně pomohli zejména pracovníci náchodského a také pražského archivu, kde se dochovaly žádosti o loutkářské licence.
„V době, kdy jsem dokončovala knihu Dvě století českého loutkářství, upozornil mne prof. František Černý (rodák z Jaroměře) na divadelní ceduli loutkáře Jana Jiřího Bráta, kterou náhodně získalo divadelní oddělení Národního muzea. Bylo mi okamžitě jasné, že se jedná o důležitý dokument, týkající se prvního známého českého loutkáře, rodáka ze Studnice u Náchoda, o kterém jsme však věděli jen žalostně málo. Tak začalo desetileté bádání o Janu J. Brátovi a jeho synovi Antonovi Pratte a jeho dětech, které nakonec přineslo překvapující výsledky,“ vzpomíná Alice Dubská.
Když se ve spolupráci s německým historikem L. Rebehnem podařilo prokázat, že Anton Pratte, loutkář z Čech, vystupující v Hamburku a poté ve Švédsku, je synem Jana J. Bráta, autorka se soustředila na pátrání po putování rodiny Pratte Evropou. Cenné doklady o jejich vystupování našla mimo jiné ve Stockholmu, Göteborgu, Petrohradě, Wroclawi, Mannheimu, Linci, Vídni, Budapešti, Bratislavě, Lvove, Olomouci, Brně a konečně i v roce 1848 v Praze.
„Živou současnost a kontinuitu fenoménu východočeského loutkářství rozvíjí v kraji především Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi a samozřejmě Divadlo Drak v Hradci Králové, jehož zahraniční úspěchy jsou výsledkem schopnosti oslovit jak dětské, tak i dospělé publikum,“ připomíná Lenka Jaklová, která v současnosti vede pracovní skupinu pro zápis východočeského loutkářství na národní seznam. „Obě instituce dodnes trvale inspirují desítky amatérských loutkářských souborů, jejichž neuvěřitelný boom, který ve světě nemá obdoby, nastal už v polovině 19. století.“
K fenoménu východočeského loutkářství historička Alice Dubská uvádí:
„Od konce 18. století působili ve východních Čechách loutkáři Meissnerové (později Maissnerové, Majznerové), významný loutkářský rod usazený ve Staré Pace. K dalším východočeským loutkářům patřili zejména Vídové u Úpy, Finkové z Častolovic a Rychnova nad Kněžnou a Hanušové z Rychnova nad Kněžnou, pro které byla typická snaha po repertoárové originalitě. Pozoruhodnou rodinou byli v této souvislosti právě Maiznerové, díky nimž se zachovaly nejstarší opisy českých loutkových her. Údajně se snažili získat pro spolupráci i dramatika Václava Klimenta Klicperu za jeho působení v Hradci Králové. Východočeský loutkář Josef Fink z Ča byl jedním z velmi mála loutkářských principálů, kteří se pokusili o vlastní tvorbu.
Na podobu východočeského loutkového divadla měli výrazný vliv řezbář Antonín Sucharda a jeho syn Antonín Sucharda ml. z Nové Paky, jejichž řezbářské výtvory patřily k nejreprezentativnějším v tomto oboru.“
