Grulich: Chcete-li něco ovlivnit, musíte převzít odpovědnost

Jan Grulich se v pandemii dostal do vrcholné politiky a stal se ředitelem roku. Teď chce pomoci tomu, aby vzdělání bylo v zemi prioritou.

Ředitel, učitel, spolumajitel firmy na výrobu vitaminových doplňků, senátor za Rychnovsko. Zapomněla jsem na nějakou profesi?

Je to přesně tak. Po studiích pedagogiky jsem se stal učitelem. Abych dokázal uživit rodinu, což se před lety z učitelského platu moc nedalo, tak jsem si přivydělával, jak jsem uměl. S tátou jsme založili malou rodinnou firmu, někdy jsem si přivydělával jako fotograf, jindy jako překladatel. Postupem času mě práce ve školství natolik začala bavit, že jsem přijal nabídku stát se ředitelem školy. Rodinná firma mi však ještě zůstala, ale o ni se spíše starají moje manželka, maminka a začínají v ní i děti.

Od října loňského roku jste senátorem za Rychnovsko. Jak jste rozdělil pracovní povinnosti mezi senátora a ředitele školy?

V Senátu i ve škole panuje velmi nestandardní režim. Takže svoji senátní kancelář i ředitelnu mám v batohu v notebooku a tyto online světy se velmi prolínají. Někdy v senátní kanceláři vyučuji online, někdy se v ředitelně účastním politických diskuzí a večer doma se snažím odpovídat na četné e-maily a zprávy.

Proč jste vstoupil do politiky?

Řekl bych, že politika spíše vstoupila do mě. Jako ředitel školy jsem se nedokázal smířit s tím, že vzdělání nikdy nebylo v naší zemi prioritou, byť to byla vždy předvolební mantra všech politických stran. A tak jsem se snažil volat z naší vesnické školy do světa, že něco není v pořádku. Ale velmi brzy jsem zjistil, že toto volání nikam nevede.

Tak jste se do toho vložil.

Pochopil jsem, že žijeme v systému parlamentní demokracie, a pokud chceme něco ovlivnit, je potřeba, abychom do tohoto soukolí vstoupili a vzali na sebe určitou odpovědnost. Vybral jsem si tedy demokratickou stranu, vstoupil jsem do ní, otvíral jsem vzdělávací témata… Tato aktivita mne dovedla až do Valdštejnského paláce (sídlo Senátu ČR – pozn.red).

Máte na starosti oblast školství a vzdělávání. Co jste začal ihned řešit?

Jen pro upřesnění, to senátorské křeslo je hrozně nepohodlné. Po hodině sezení už nevím, jak si přesednout (smích). Kromě jiných povinností, co jako senátor musím řešit, jsem se pustil hned do témat, kvůli kterým jsem do politiky vstoupil. Prakticky od prosince jsem se začal zabývat novelou zákona o pedagogických pracovnících. Obnášelo to mnoho schůzek, odborných posudků, expertíz. Setkával jsem se s poslanci a snažil se je přesvědčovat o ukotvení učitelského platu zákonem, aby přestalo to každoroční nedůstojné handrkování a učitelé měli jistotu.

Přesvědčil jste je?

Nakonec se to podařilo. Právě teď je tato novela v Senátu.

V Pardubicích jste studoval na Fakultě filozofické. Jaké to byly roky?

Studentská léta byla nádherná a bouřlivá. Až se divím, že jsme školu vůbec dokázali vystudovat (smích). Studoval jsem na bakaláři Učitelství německého jazyka. Magisterský titul jsem si pak dodělával v Praze, protože v tu dobu nebyl v Pardubicích vhodný magisterský obor.

Dokážete si představit, že byste učil na střední nebo vysoké škole?

Asi bych neměl problém učit na střední škole, ale už jsem si na tu naši věkovou kategorii 6 – 15 let zvykl. Ta interakce by mi chyběla.

Vaše zkušenosti z pozice učitele a ředitele vám mohou v senátorské funkci dost pomoct. Cítíte to tak také?

Moje zkušenosti jsou pro obor, kterému se chci věnovat, naprosto nezbytné. A myslím si, že to tak je dobře. V Senátu posuzujeme tolik zákonů v rozličných oborech, že je velmi důležité, aby v něm byli lidé z praxe.

Školství, respektive vzdělávání žáků je v době pandemie velmi ohrožené. Co bude žákům chybět?

Dětem budou chybět věci, které „nevygooglíte“. Tím chci říct, že určitý soubor informací, které děti ve škole memorují, tolik chybět nebude. Co ale chybět bude, je matematika, angličtina, ztráta návyků, zhoršená fyzická kondice, ukotvení rozličných dovedností plynoucí z výchov a zájmové činnosti, ztráta svalové paměti. Myslím, že se jako učitelé musíme připravit na velmi náročné období, které přijde po návratu žáků do škol. Ve třídách se ještě více ukáží rozdíly mezi žáky. Do školy se vrátí se značně nesourodými vědomostmi. A to i přes veškerou snahu pedagogů o kvalitní distanční výuku.

Co je už teď velkým problémem?

Zvyšuje se domácí násilí, deprese v dětském věku a závislosti, především digitální. Také prokrastinace a ztráta motivace ke vzdělávání.

Dá se i něco z této krizové situace vytěžit?

Paradoxně nám tato situace umožní si uvědomit nezastupitelnost učitelské profese. Ukáže nám i na další problémy výchovy nové generace, jako jsou pohybová aktivita, sociální kontakty. Upozorní na výhody, ale i nevýhody digitálního světa. Poukáže na rozevřené nůžky ve vzdělání kvůli socioekonomickým rozdílům v rodinách, nebo dokonce i celých oblastech, naznačí nám smysl či nesmysl obsahu učiva. Více diskutujeme o vzdělání, o učitelích a upozorňuje nás to na rozdílnost škol nejen ve vybavení, ale i v přístupu vzdělávání a ochotě se učit. Přes všechny problémy nám také tato doba umožnila dát učitelům velmi praktický kurz práce s digitální technikou. To by se ministerstvu školství nikdy takto intenzivně v krátké době nepodařilo.

Poukazujete na důležitost vzdělání a na to, že ze vzdělání pochází zdravotní sestry a lékaři. Univerzita Pardubice má také Fakultu zdravotnických studií a její vedení se snaží ukázat na fakt, jak jsou právě nelékařské obory důležité. Tento personál musí být vedle lékařů profesionální. Zajímáte se o všechny stupně vzdělávání v ČR?

Ano, rozhodně souhlasím. Ono se stačí inspirovat, jak to chodí v jiných zemí. Velmi často slyšíme, že je u nás nedostatek lékařů. Ale často to v jiných zemí funguje tak, že lékaři mají k dispozici právě odborné asistenty, kteří pomáhají nejen s administrativou, ale i s výkony, u kterých nemusí být lékař. Tím ušetří lékaři spoustu času. 

A ano, zabývám se vzděláváním celkově. Dokonce nejen ve školních lavicích. Chtěl bych poukázat na to, že v dnešní tak rychle se měnící době je velmi důležité celoživotní vzdělávání.

Jak by mělo podle vás vypadat?

Možná nám to právě ukazuje i dnešní situace. Mohli bychom více využívat online zdroje, přednášky, diskuze, moderní platformy. Ale jde o celkové nastavení. Babičky by neměly říkat, že ten mail ani e-shop už pro ně není. Stejně tak bychom si neměli zoufat, že například v našem oboru už není práce, ale měli bychom se snažit rekvalifikovat. Můj devadesátiletý kamarád si koupil iPhone a začal se učit hrát na saxofon. Pokud se budeme vzdělávat celý život, tak si zajisté uchováme psychickou svěžest až do posledních chvil.

Jste ředitelem základní školy Trivium v Dobřanech. Když jsem se dívala na vaše stránky a profily pedagogů, hned mě napadlo: Tady skutečně platí škola hrou. Přesto – určitá pravidla a respekt na vaší škole asi panuje. Co je pro vás důležité?

Aby děti vzdělávání bavilo. A pokud je bude bavit a budou mít kladný vztah k výuce, nezadupeme u nich zvídavého ducha, dosáhnou daleko lepších nejen vzdělávacích výsledků.

Dá se škola hrou přenést i do online výuky?

Bohužel, distanční výuka nás zastihla v nedbalkách, stejně jako většinu škol. Naštěstí jsme aspoň měli náskok ve vybavení, všichni učitelé disponovali ICT technikou a většina s ní už uměla dobře. Ale distanční výuka je přece jen trochu jiná disciplína. Museli jsme se to učit všichni. Myslím si, že reagujeme rychle, naše služby a výuku neustále posouváme dopředu, ale jako zřejmě i v ostatních školách narážíme na hranici, kterou se nám nedaří prorazit. Mnoho dětí ztratilo ten „morál“ se učit, přestalo mít návyky, při distanční výuce se nesoustředí a jsou znát již obrovské rozdíly mezi pracovitými žáky a mezi dětmi, které to prostě jen flákají. Vše je velmi náročné nejen pro učitele, ale i pro rodiče a rodiny. Často proto vznikají různá napětí a komunikační problémy.

Označujete se za venkovského ředitele. To označení mě vrací do staré doby. Ale vy jste vybudoval moderní školu, o kterou je rvačka. Vlastně jste školu zachránil. To na tom byla tak bídně?

V tu dobu ano. V roce 2005 bylo ve škole 72 žáků, byla zadlužená, neměla úplně nejlepší pověst, o vybavení a zázemí ani nemluvě. A venkovským ředitelem opravdu jsem (smích). Narodil jsem se v sousední vesnici a dokonce jsem tuto školu jako žák i navštěvoval.

Dáváte si záležet na výběru učitele. Jsou ředitelé, kteří bez „varování“ pošlou rovnou z pohovoru někoho do třídy a mnohdy vykolejí i samotného učitele. Máte tyhle nápady také?

Dobrou školu dělají dobří lidé. Takže učitelé jsou pro mne to nejdůležitější a zároveň to nejcennější, co mám. A proto si vybíráme velmi pečlivě. Budoucí učitelé musí projít velmi zajímavým výběrovým řízením a opravdu musí i učit. Ale vše je připravené a o všem vědí dopředu. Překvapením je většinou pouze to, že musí strávit i velkou přestávku ve sborovně (smích). Většinou je připravím i na tuto součást výběrového řízení.

Na chodbách vaší školy mohou žáci o přestávce hrát ping-pong, fotbálek nebo bubnovat. Tohle všechno jsou schopni všichni kantoři tolerovat?

Výměnou za to, že nás při hodině na oplátku budou tolerovat žáci.

Ve výuce mobily používáte, o přestávkách jste je zakázali. Jak to funguje?

Úplně jednoduše. Přestávka je velmi důležitou součástí výuky. Děti se musí proběhnout, uvolnit, postrkat, pokecat, vyběhnout ven, kopnout si do míče, učit se sociálním kontaktům, bouchnout do bubnu, zahrát na piano, prostě vyblbnout se. A to s mobily nešlo. Tak jsme si stanovili tato pravidla a děti si na ně zvykly. Ve výuce, tedy hlavně na druhém stupni, je učíme, že jsou mobily dobrým zdrojem informací nebo výborným slovníkem.

Na Univerzitě Pardubice jste vystudoval obor Učitelství německého jazyka. Jaký k tomuto jazyku mají dnes žáci vztah?

Upřímně, povinnost druhého cizího jazyka bych na základních školách zrušil a nechal to jen jako povinně volitelný předmět. Některé děti mají problémy s češtinou a opravdu chceme, aby uměly co nejlépe anglicky, němčina je pak trochu utrpení. Pokud by však měly na výběr a určitá část by chodila například na anglické konverzace, někdo na cvičení z matematiky a někdo si zvolil němčinu, tak těch pár dětí by se ji opravdu za ty tři roky dokázalo naučit. Takto masově je to ale velmi neefektivní.

Na webu školy má každý pedagog svůj profil včetně fotky. Každý drží nějaký nápis. Kdo je vymýšlel? Autorský tým sborovny?

Každý si mohl napsat, co chtěl a co trochu charakterizuje jeho práci. Rozhodně jsme se u toho hodně nasmáli, některé nápisy jsme museli cenzurovat (smích).

Vy držíte nápis: Zajisté, pane inspektore. Jak často vás chodí někdo kontrolovat?

U nás v Orlických horách je moc hezky, tak podezírám kontroly, že si nás berou za odměnu a často (smích).

Hlásíte se k odkazu Jana Amose Komenského. Dokonce až tak silně, že místo prezidenta visí na stěnách jeho podobizna. Měly by se děti ve škole dívat na něj, nebo spíš na politiky?

Věřte mi, že bych si v ředitelně velmi rád vedle Komenského pověsil důstojného prezidenta České republiky a dětem ho ukazoval jako příkladného moudrého přátelského slušného člověka, který zastupuje naši zemi. A kéž by taková doba jednou přišla. Do té doby tam bude jenom Jan Amos Komenský.

Vizáž školy je moderní, přestože stojí více než 250 let. To je také vaše práce?

Je to především práce stavební firmy a architekta. Ale byl jsem náročný, než jsem něco schválil, a trochu jsem mu do toho mluvil.

Škola má velkou historii, přesto je dnes soukromá. A navíc se v ní neplatí školné. Jak se to stalo?

Škola stojí hned vedle dobřanské fary, kde se v minulosti scházeli nadšení obrozenci – František Hek, Magdalena Rettigová i sám abbé Dobrovský. S tehdejším farářem Zieglerem pročítali spisy Komenského, aby oživili českou vzdělanost i v horském kraji. A vzdělávání dětí sahá v Dobřanech až do roku 1680, tedy mnoho let před zavedením povinné školní docházky. Když hrozilo v roce 1996 nebezpečí, že se škola kvůli malému počtu dětí a financí zavře, místní obrozenci z Orlických hor a podhůří se opět probudili. Aby škola nezanikla, založili školu soukromou.
Soukromé školy jsou do jisté výše normativně financované státem. Takže když je dostatek dětí, je i dostatek financí. Přispívají nám i okolní obce nebo dobrovolní sponzoři z řad rodičů. Když nám při nedávné přestavbě chybělo 11 milionů korun, podařilo se nám je za jediný rok získat. Přes dva miliony jsme dostali právě od rodičů a přátel školy. Mým přáním vždy bylo, aby škola sloužila všem dětem z našeho regionu. Školné by si však mnoho rodin nedokázalo dovolit. Takže sháním finance, kde se dá.

Loňský rok byl náročný, pro vás ale úspěšný. Stal jste se senátorem i ředitelem roku 2019/2020. Čeho byste chtěl dosáhnout letos?

V letošním roce musíme hlavně všichni ve zdraví přežít. Strašně bych si přál, aby to byl úplně normální obyčejný rok. To je v tuto chvíli asi příliš troufalé a nereálné přání. Ale mám naději, že tomu snad aspoň napřesrok bude. Přeji všem hodně síly a trpělivosti.