O víkendu odstartoval další ročník první fotbalové ligy. Snad bude maximálně atraktivní – jak díky přímému postupu jejího vítěze do Ligy mistrů v ročníku 2018–19, tak třeba také díky nákupům zvučných zahraničních posil, které realizovaly naše nejslavnější kluby (při vší úctě k plzeňské Viktorce), tedy Sparta a Slavia. Stejně jako jindy, i letos by mělo být, paralelně s děním na hřištích, neméně důležité i dění zákulisní. Avšak výrazně jinak, než tomu bylo doposud. Žádné „Křetínského kabely“ a tak podobně – mám na mysli tvrdou práci odpovědných politiků.
Je to vlastně paradox. Fotbal je v Česku dlouhodobě profesionálním i amatérským sportem číslo 1 a i ten, kdo do balonu nikdy ani nekopl, je schopen o jeho nedostatcích sáhodlouze fundovaně vyprávět. Zaráží mě, že český stát dlouhodobě není nijak schopen k rozvoji fotbalu a k řešení jeho nejpalčivějších problémů výrazněji přispět. Argument, že fotbal je „branže sama pro sebe“, tady rozhodně neobstojí.
Mnohamiliardové dotace a problémy s jejich přidělováním, které snad definitivně zdiskreditovaly (už tak mnohými nenáviděné) nejvyšší vedení FAČR a jejího bosse dostaly na chvíli dokonce do vazby, jsou přitom pouze viditelnou špičkou celého masivu problémů. Naplno zuřící válku mezi jednotlivými fotbalovými šíbry či dokonce mezi celými „frakcemi“ uvnitř fotbalového hnutí už ani nikdo neskrývá…
Problémy jsou zřetelně vidět na všech úrovních, od podfinancovaných amatérských mančaftů přes obecně nedostačující rozvoj mládeže v profesionálních klubech až třeba po aktuálně jen velmi málo nadějnou reprezentaci.
Fotbalové hnutí i celá zainteresovaná veřejnost by měly začít efektivně nutit příslušné politiky, aby se budoucnosti fotbalu, nejvýznamnější části českého sportu, začali systematicky věnovat. Okamžitě a bez ohledu na blížící se volby.
Bude přitom nutné překonat dlouhodobý problém – jako součást ministerstva školství byl sport zatím vždy na druhé či ještě vzdálenější koleji. Při pohledu na dlouhodobé problémy českého školství a společenské preference je to snad i pochopitelné, přesto musíme po politicích chtít, aby se fotbalu, potažmo rozvoji českého sportu, věnovali mnohem důsledněji.
Je evidentní, že český fotbal (a nejen on) potřebuje konečně jasně nastavit transparentní pravidla pro rozdělování dotací a systém kontroly jejich čerpání. Potřebuje ale také např. jasnou strategii práce s mládeží. Jak nedávno podotkl úspěšný fotbalový manažer Pavel Paska, ani stamilionové investice pražských S do zahraničních posil nezaručí dlouhodobý růst úrovně české ligy, natož naší reprezentace. Kluby musí investovat do rozvoje mládeže a stát si musí jasně určit cestu, jak jim v tom co nejlépe pomůže. Vznik či renovace sportovišť a podpora fotbalových klubů při školách jsou jednou z cest. Tematické spojení s úkoly celého ministerstva, kam školy i fotbal spadají, se přímo nabízí. Způsobů jejich realizace je pak mnohem více.
Skvělou podívanou na hřištích by měla přinést tvrdá práce fotbalistů. S tím se snad dá i počítat. Perspektivu do budoucnosti by měla přinést tvrdá práce politiků. S tím se zatím počítat, bohužel, nedá. Nastal čas vystoupit z ofsajdu…
Lukáš Otys
člen předsednictva TOP 09
