Text referuje o vzdělávacích systémech základního a středního vzdělávání, které můžeme najít po celém světě
V posledních pár letech pozoruji, jak se stupňuje a vyvíjí debata ve společnosti i v odborných kruzích o tom, že český vzdělávací systém je příšerně zastaralý a neslouží k přípravě dnešních studentů na jejich budoucí život.
Ve své práci se ročně setkávám doslova se stovkami rodin, které mají pocit, že český vzdělávací systém nepřipravuje jejich děti na svět, který je čeká. Je to opravdu tak? Bezesporu. Komu tedy ten systém slouží, pokud ne studentům? Na tuto velice podstatnou otázku doteď nedokážu zcela odpovědět. Zdá se mi však, že nejvíce tento systém udržují konzervativní akademici, kteří mají na zásadní rozhodování o českém školství vliv a sami vystudovali mnohdy za minulého režimu. Není tak v jejich zájmu měnit prostředí, ve kterém desítky let žijí a na které jsou zvyklí. Oni tak byli přeci vyučováni za jejich školních let, poté vyučovali stejným způsobem, tak proč to najednou měnit? Proč se na stará kolena přizpůsobovat něčemu novému? Přece stačí nadávat na to, že dnešní mladí jsou ti nejhorší, protože nemají chuť studovat, a velké množství rodičů s nimi bude vždy (často z nostalgie) souhlasit. Problém je v tom, že ještě za minulého režimu náš vzdělávací systém bezesporu sloužil svému účelu. Stejně jako v 19. Století, i za komunismu školství chrlilo obrovské množství dělníků a lidí, kteří měli za úkol dělat monotónní úkony, které nevyžadovaly zásadní invenci, nezávislé myšlení nebo potřebu přizpůsobovat se – tedy dohromady to, co dnes označujeme jako soft skills. Dnešní svět je ale úplně jiný. Práci, kterou v minulosti musela obstarat většina populace za nás, budou zvládat automatizované fabriky s menším počtem pracovníků a ekonomika půjde spíše směrem služeb. Ve fabrice tak nebudete potřebovat stovky pracovníků, kteří každý udělají ten svůj jeden úkon a budou jej vykonávat neustále dokola. Na to budou roboti. Bude však potřeba zaměstnat stovky lidí, kteří dokáží ty produkty navrhnout, napsat software pro výrobu, servisovat hardware, dohlížet na to, že automatizace bude bezchybná, někdo bude muset najít prodejní kanály a vymýšlet marketing. Žijeme totiž v globalizovaném světě, kde funguje svobodný trh, nikoliv v plánovaném hospodářství jako kdysi. Kdokoliv, kdo bude mít kreativnější, sebevědomější, inovativnější, všestrannější a šťastnější (pokud lidé objeví, co je baví a budou to dělat, budou logicky šťastnější a lepší, než pokud budou dělat práci, která je nebaví) populaci, tomu se bude dařit lépe. Bude tedy spíše potřeba lidí, kteří jsou nezávislí, sebevědomí, zodpovědní, kreativní a budou mít schopnost se přizpůsobit pokroku, případně pokrok určovat. Výstup ze současného vzdělávacího systému je bohužel zcela opačný.
Marně jsem pátral na českém internetu po nějaké publikaci, či článku, který by shrnoval to, jak fungují vzdělávací systémy v zemích, kde jsou lidé nejspokojenější a mají nejvyšší životní úroveň. To je přeci náš cíl, ne? Tak si to upřímně řekněme. Chceme být spokojení, šťastní a bohatí. Na tom není nic špatného. Bohužel jsem však nic takového nenašel a myslím si, že to naprosto přesně popisuje onen problém, který zde v zemi máme, tedy že nikdo není schopen podívat se za hranice. Nikdo to ani nechce a ani se mnohdy, ač je to opravdu smutné, ti lidé nedokáží domluvit anglicky. Žádná politická strana, žádný úředník, či vrchní představitel školství v naší zemi není schopen zajet se podívat do Skandinávie, Kanady, USA, Německa, či kamkoliv, kde jsou lidé šťastní a bohatí v důsledku fungování jejich vzdělávacích systémů. Tohle všechno jsou nejinovativnější země, jejichž produkty a služby používáme každý den a ani si to neuvědomujeme. Země, které mají nejvíce držitelů Nobelových cen, zásadních vědeckých objevů, zásadních filantropických aktivit, nejinovativnějších a nejbohatších firem apod. Protože jsem však text popisující tyto systémy nikde nenašel, rozhodl jsem se, že takový byť stručný text dám dohromady sám s příklady pár zahraničních vzdělávacích systémů. Je důležité ještě uvést, že většina lidí z MŠMT a příslušných struktur českého školství jsou takřka posedlí tím, že je důležité se zlepšit v mezinárodních srovnávacích testech PISA. Nezajímá je, jak jsou studenti šťastní, zda dělají to, co je baví, jak budou připraveni na ekonomiku 21. století, ale zajímá je to, jak si stojí v testech. To je celý náš problém. Západní svět ustupuje od plošného testování, ale my si zavedeme plošnou státní maturitu a hodláme přidávat předměty, ze kterých budou studenti povinně testováni, aniž bychom změnili způsob, kterým tyto předměty vyučujeme. V západním světě totiž pochopili – a proto jsou tak úspěšní, že školství nemá vychovávat ovce, ale jednotlivce, osobnosti. Protože však nejsme schopni vyjet za hranice, tak to nikdy nepochopíme. Světe div se, jsou země, které maximálně omezují plošné testování, a dosáhli toho, o čem sní české školství – přední místa v testování PISA.
U zemí, které se v PISA testování umisťují nejlépe můžeme rozlišit dva vzdělávací proudy.
1. Konzervativní systém zaměřený na výkon – Prvních pět míst obsazují v PISA testech Šanghaj (Čína), Singapore, Hongkong (Čína), Tchaj-wan (Čína) a Jižní Korea. V těchto zemích vypadá vzdělávací systém podobně jako ten náš s tím rozdílem, že je ještě mnohem přísnější a mnohem více zaměřený na výkon, memorování a encyklopedičnost (zdá se to skoro nemožné, že to může být někde horší, než u nás). Zde je ovšem problém v tom, že asijští studenti, pokud studují na západě, vynikají tím, že jsou výrazně asociální, neumějí komunikovat, jsou zakřiknutí a nevykazují kritické myšlení – jen a pouze poslušnost a encyklopedické znalosti. To ve výsledku znamená, že vzdělávací systémy v těchto zemích nepřipravují studenty na život, na to, aby jednou založili inovativní firmy, které budou vytvářet kvalitní a dobře placená pracovní místa, a budou exportovat do celého světa, či aby došli k významným vědeckým objevům, apod. Jejich vzdělávací systém je totiž připravuje jen a pouze na testy. V tom jsou nejlepší na světě, ale to určitě není cesta, kterou bychom se měli vydat my.
2. Liberální systém zaměřený na individualizaci výuky:
V zemích jako Finsko, Kanada, Norsko, Estonsko či USA (zahrnuji sem Ameriku jednak z provokace, ale také níže vysvětlím, že sem právem patří), se vzdělávací systém zaměřuje na to, aby studenti během školní docházky objevili směr, ve kterém vynikají, který je baví, kterému se budou chtít v budoucnu věnovat a rozvíjeli jej. Nediktují totiž studentům, které předměty mají studovat, ale do velké míry si právě studenti mohou vybrat, které předměty se jim líbí, mohou si je třeba na půl roku vyzkoušet a v dalším půlroce je vymění za něco jiného. Dokáží tak během velmi krátké doby přijít na to, které zaměření je baví a následně mohou ten daný předmět, či dané předměty, studovat na vyšších úrovních než studenti, které ten předmět tolik nebaví a nechtějí se mu věnovat. Vzdělávací systémy v těchto zemích připravují studenty na život, pomáhají jim objevit jejich silné stránky, zaměřit se na ně a zdokonalovat je.
Stojí před námi následující otázka. Chceme být nejlepší na světě v testování, ale přitom budeme asociální, nekreativní a budeme ve většině případů pouze kopírovat západní produkty, anebo nám stačí, když budeme jedni z nejlepších na světě v testování, ale přitom budeme mít šťastné, nezávislé, kreativní a podnikavé lidi? Finsko, Norsko, nebo Kanada/USA mají jasno.
Pojďme se tedy podívat konkrétně na pár zemí, které mají liberální vzdělávací systém založený na individuálním přístupu ke studentům.
Finsko
Všemi obdivované Finsko aktuálně přišlo s ještě radikálnější reformou školství než kdy dřív. Nejen, že ve Finsku studenti téměř nemají domácí úkoly a učí se o mnoho hodin týdně v průměru méně než čeští studenti a přitom patří k těm nejlepším na světě, aktuálně ministerstvo školství testuje úplné zrušení předmětů. K tomu se ale dostaneme níže, nyní si dovolím uvést některé zajímavé fakta o finském školství
- děti prakticky nemají domácí úkoly
- finští studenti nejsou téměř vůbec testování a prvních 6 let nemají žádné známky
- studují v průměru o několik hodin týdně méně, než čeští studenti
- finští studenti podstupují pouze jeden standardizovaný test za celou jejich docházku a to, když jim je 16 let
- 30% studentů dostává individuální pomoc od učitelů/lektorů prvních 9 let školní docházky
- 66% maturantů pokračuje na VŠ
- V hodinách chemie, fyziky, biologie a dalších vědních předmětech je omezen počet studentů ve třídě na maximálně 16, aby bylo možné provádět praktické ukázky a experimenty
- 93% mladých Finů dokončí střední školu s maturitou
- finský stát nediktuje školám, co mají učit, ale dává jim maximální volnost
- učitelé se rekrutují z 10% nejlepších studentů
- například v roce 2010 se na místa do základních škol hlásilo 6 600 zájemců a bylo přijato pouze oněch 10%
Již druhým rokem se rovněž testuje ve vybraných školách systém, který úplně zruší předměty a zavede výuku prostřednictvím témat – topics. To v praxi znamená, že pokud budou studenti například probírat téma „počasí“, bude navrženo tak, aby v sobě obsahovalo prvky matematiky, biologie, fyziky, zeměpisu, či historie a bude vyučováno například v angličtině. Výsledky jsou zatím velice povzbudivé, takže se pravděpodobně v nejbližší době Finové dočkají toho, že tento způsob výuky bude aplikován na všech školách.
Kanada/USA
Kanaďané a Američané mají takřka totožný vzdělávací systém, přitom Kanaďané mají mnohem lepší výsledky ve srovnávacích testech PISA, než Američané. Proč? Protože USA má téměř desetkrát tolik obyvatel a je extrémně vstřícná k migrantům, kteří každý rok přicházejí ve statisících a milionech z různých koutů světa, to znamená, že je mnoho žáků v amerických veřejných školách, kteří neměli angličtinu jako rodný jazyk, ale musí se přizpůsobit – což trvá a to logicky táhne průměr níže. Stejně jako fakt, že USA je zkrátka obrovsky rozmanitá země, kde se standardy vyučování výrazně liší stát od státu. Pokud se zamyslíme nad tím, že USA je největší světovou ekonomikou, že z TOP 200 univerzit na světě jich je 100 v USA a že USA je největší hnací silou pokroku v takřka všech podnikatelských odvětvích, tak nám logicky dojde, že výsledek z testování PISA je zavádějící. Podívejme se například na to, že na prvních čtyřech místech v testování PISA se nacházejí tři čínská města. Jak by ale vypadal výsledek Číny, jako celku? Katastrofálně. USA se v testování PISA pohybují zhruba na úrovni ČR. Jaký by byl ale výsledek, kdyby se testovala pouze nejbohatší města v USA, tak, jako to udělali Číňané? Co kdyby se testovali studenti v San Franciscu, New Yorku, Seattlu, Los Angeles, Bostonu? Nepochybně by byli na předních příčkách. Kanaďané se nemusejí potýkat s tak výraznou diverzitou národnostní, jazyků, sociálních situací, apod., proto se umisťují tak vysoko, na rozdíl od USA, i když mají totožný vzdělávací systém. Průměr má USA horší než menší země typu Kanada, či Finsko, pokud se ale zaměříme na 5% - 10% nejkvalitnějších škol, tak jsou Američané pravděpodobně nejlepší. Opravdu bych rád viděl výsledek testování PISA například v oblasti Nové Anglie na severovýchodě USA, případně na západním pobřeží USA.
Severoamerický vzdělávací systém je založen na myšlence, že každý student by měl během školní docházky objevit to, co jej baví, a následně se tomu v maximální možné míře věnoval a zlepšoval se v tom. V praxi to vypadá následovně:
- Žáci nejsou rozděleni dle věku, ale dle znalostí a nedostatků, učitelé jsou tak schopni věnovat se každé skupině žáků individuálně a zachytit tak jakýkoliv problém hned v zárodku, protože nemusí kmitat od talentovaného studenta ke studentu, který látce vůbec nerozumí.
Předměty mají obtížnosti, takže studenti mohou studovat například tři nebo čtyři obtížnosti matematiky (většiny předmětů) s tím, že ta nejvyšší je na univerzitní úrovni a mohou ji studovat žáci, kterým je například 14. Mohou se tak ve třídě potkat studenti, kterým je 14 respektive 18, ale protože jsou na tom se znalostmi podobně, tak si navzájem „vypomohou“ více, než kdyby v té třidě byly dva naprosto rozdílní 18ti letí studenti. Například předměty na univerzitní úrovni na středních školách následně uzná i univerzita a dá za ně studentům kredity. Žáci tak nejsou rozděleni podle věku, ale podle úrovně svých znalostí. Učitelům se tak mnohem lépe pracuje se studenty, protože jich je méně a mají podobné nedostatky, na kterých mohou společně pracovat a nebrzdí se navzájem, jako v českém vzdělávacím systému, kde máte ve třídě studenty rozdělené podle věku, nikoliv podle znalostí, což ve výsledku znamená, že se všichni navzájem brzdí.
- Studenti jsou od útlého věku vedeni k tomu, že píší eseje, navzájem si je předčítají, pracují na skupinových projektech, výstupy z projektů následně prezentují a soupeří s dalšími týmy v rámci školy, který z projektů bude nejlepší. To vše vede ke kreativitě, odhodlání, sebevědomí.
- Studenti se v poměrně nízkém věku učí programovat, nebo minimálně mají od nízkého věku hodiny technické gramotnosti, což je v 21. století spolu s angličtinou naprostý základ.
- Maturitu studenti neskládají po úspěšném absolvování jednotné výstupní zkoušky, ale v průběhu středoškolského studia musí nasbírat určitý počet kreditů z několika kategorií. To znamená, že studenti musí každý semestr/pololetí, studovat předmět dle jejich výběru z oblastí: matematika, jazyk, cizí jazyk, věda, sociální věda, umění a volitelné předměty (ony kategorie, které seskupují konkrétní předměty). Jeden semestr mohou studovat algebru, literaturu, francouzštinu, geologii, politologii, historii umění a třeba management. Další semestr mohou studovat geometrii, složitější úroveň literatury, biochemii, sociologii, apod. Zkrátka studenti se musí pohybovat v nějakých mantinelech, aby získali kredity k maturitě, ale ve výběru předmětů mají velmi výraznou svobodu. Jediné předměty, které například v Americe musí bezpodmínečně student absolvovat, tak jsou americká historie a první pomoc. Pokud studenta nezajímá matematika a fyzika, tak jako nezajímala mě, a věděl jsem, že to nikdy nebudu potřebovat, tak si mohu zvolit jednoduchou obtížnost matematiky, například rýsování, a z vědy si na střední škole fyziku zvolit vůbec nemusím, protože jsem ji již probíral na základní škole a základy mám a nemám zájem a nepotřebuji se jí věnovat více do detailu.
Co je ovšem základ a čím můžeme předejít v budoucnu podobným situacím – trápení se zastaralým vzdělávacím systémem, je dělat všechno proto, aby co nejvíce studentů mělo možnost alespoň na pár měsíců vyjet studovat do zahraničí. Je jedno kam. Prostě vidět svět, naučit se jazyk, poznat lidi z celého světa. Je to nesmírně obohacující a dává to člověku jednu z nejcennějších věcí – rozhled. Jakmile člověk má přehled o tom, jak to ve světě chodí, tak je schopen si říct, že něco někde dělají lépe, tak proč to neaplikovat zde? Jak by asi vypadala naše země, kdyby alespoň polovina ministrů, vysokých úředníků a členů parlamentu měla nějakou zahraniční zkušenost, kdyby uměli všichni skvěle anglicky a věděli by, že svět nekončí v Aši. Poté by třeba přišel odvážný ministr školství s reformou vzdělávacího systému, který nebyl nijak dramaticky reformován od konce 18. Století, kdy byl vytvořen. A to je sakra dlouhá doba. Brzdí nás to všechny a bude to brzdit naše děti a jejich děti, pokud s tím tedy něco neuděláme. Tak se snažme.
24. května 2016
