Tři dny poté
Během víkendového ladění všech svobodných stanic se dozvídáme, že na pondělí je do Brně svolána manifestace na podporu zmlácených studentů. V neděli se domlouváme s kamarády z Koněvky, kde jsme ten rok maturovali, že na ní půjdeme společně a setkáme se ve městě ještě před jejím zahájením.
V pondělí ráno se stavuju ještě na Zemědělce. Hned první přednášku Politické ekonomie bojkotujeme, nepíšeme si žádné poznámky a pouze upřeně zíráme na přednášející. Soudružka profesorka na to nebyla zvyklá, protože jsme si za ty dva měsíce od začátku semestru zapisovali vždy hned vše, co nám napapouškovala.
Domů přijíždím na oběd, ale nemohu se na nic soustředit a celé odpoledne chodím nervózně a pln očekávání od zdi ke zdi. (Nemohl jsem zavolat spolužákům, že se střetneme dříve, protože buď ještě nebyli doma nebo neměli pevnou linku. Mobily a internet jsou hudbou vzdálené budoucnosti. Takže platil již v neděli dohodnutý čas a místo srazu).
Ve čtyři odpoledne se konečně scházíme u porodnice na Obilňáku a jdeme pomalu na Zelný trh, kde má být podle Svobodné Evropy sraz demonstrujících. Cestou potkáváme mladé lidi s trikolórami v klopách kabátů. V Solniční registrujeme přistavený policejní autobus s mřížemi místo oken. Začíná to být dobrodružné. Máme obavy před provokacemi, v každém mračícím se člověku vidíme tajného agenta.
Na Zelňáku je již několik stovek lidí. Ani nevím, kdo dává pokyn, ale dáváme se najednou do pohybu a valíme se směrem na Svoboďák. Na něj už míří ze všech stran velké skupiny osob. Těsně před vstupem na náměstí se proti nám tvoří asi 20 členný kordon příslušníků VB. Začínáme se na sebe tísnit, náhle vzniká panika, několik chvilek se ocitám ve vzduchu a nekontrolovaně jsem přesunut pár desítek metrů dále. Je mi rázem hodně úzko. Policajti však proti této přesile těl nemají šanci a jen zahlédnu, jak se rychle rozprchávájí do vchodů domů a proluk.
Už se stmívá, na náměstí může být několik tisíc lidí. Někdo promlouvá, ale vůbec mu není rozumět. Lidi na sebe křičí, ať si sedneme, prý bude lépe ty mluvčí slyšet. Pak už jen v pokleku sedíme na mrazivé zemi a posloucháme přímé účastníky pátečního průvodu v Praze. Pán s nohou v sádře vzdychá bolestí, ale z pokleku si nedovolí zvednout, aby nenarušil atmosféru pospolitosti a solidarity při naslouchání projevům. Jeden student čte nějaké požadavky, především na vyšetření pátečního brutálního zásahu. Jedním z dalších bodů je i požadavek na zrušení vedoucí úlohy komunistické strany. I když si toto přáli již dlouho téměř všichni přítomní, najednou jsme překvapeni tou přímostí a náhlostí. Je to vůbec možné? Sami nemůžeme věřit, že během několika dnů se takřka bláhový sen může změnit ve skutečnost.
Demonstrace končí hromadným skandováním „... zítra zase tady ! zítra zase tady !"
Po rozchodu potkávám spolužáky ze Zemědělky, jdeme všichni na koleje, kde ustavujeme v naprosto jedinečné atmosféře stávkový výbor. Do školy pak chodíme už jen na stávkovou pohotovost. Následující podvečery se konají další občanská shromáždění v centru Brna, již více organizovaná, s megafony i ozvučením.
(Přidal bych i nějaké autentické foto, ale tenkrát měl sotva kdo z nás studentů fotoaparát a ani by nás nenapadlo něco dokumentovat. Přece jen jsme v sobě stále měli neblahý pocit, že nás někdo sleduje.)
Týden poté
Rychle se k nám přidávají i dosud nerozhodní spoluobčané, bohužel i kovaní soudruzi. Generální celostátní stávka se trochu podobá prvnímu máji, kdy na nás z pódia volají ředitelé státních podniků a zástupci stranických výborů něco ve smyslu, že jdou s námi a jiné duchaplnosti.
V sobotu sněží a je naplánován pochod do Bohunic na podporu politických vězňů formou lidského řetězu. Kilometr dlouhý živý řetěz se chvílemi nehýbe, pak se dává do tak rychlého pohybu, že drobná stařenka, která je do něj zapojena, letí doslova vzduchem. Nepopsatelné. Na cestě k věznici se zastavujeme i u našeho domovského ústavu a vstupní dveře od gymnázia oblepujeme plakátky s hesly jako „Máme holé ruce", „Jakeše do koše" nebo „Konec vlády jedné strany".
Jiný den zase vyrážíme vlakem do Blanska, kde vylepujeme na koleně vyrobené letáky. Další ráno rozdáváme překvapeným cestujícím, kteří přijeli do Brna na nádraží z dosud neinformovaných oblastí, papírky s ručně napsaným „Vítá Vás revoluce". Týden na to jedeme na další misionářskou výpravu, tentokráte až do Vysokých Tater. Legitimuje nás príslušník pomocnej stráže a po sepsání našich personálií nám zabavuje bezradně alespoň lepidlo na letáky.
Na dalším brněnském shromáždění padá požadavek, aby se prezidentem stal Václav Havel. „Havel ? Copak může být spisovatel prezidentem?" překřikujeme se v davu.
Celých těch několik týdnů po 17.listopadu, to byla zkrátka jedna velká jízda. Bez předem napsaného itineráře, nikdo z nás neměl navigační systém, natož jistotu, zda to celé dobře dopadne. Ale jedno bylo jasné - chtěli jsme změnu. A všichni jsme táhli za jeden provaz, všichni byli plni úsměvů, ochoty si pomáhat i nadšení. Staří se bavili na ulicích s mladými v úplně náhodně vzniklých hloučcích. Každý dával druhému přednost. Brzo ráno jsme například koupili v kanceláři Svobodného slova balík ještě horkého a už necenzurovaného vydání a rozdávali ho jako kameloti lidem zdarma. Stejně nám za to všichni chtěli zaplatit, jedna paní nám doslova vnucovala deset korun (jedno číslo stálo 50 haléřů).
Takových sametových postřehů a střípků byla spousta.....
Dalimil Ospalý (TOP 09)
