Vrací lesk tradicím a folkloru, buduje komunitní život a koná dobré skutky. Právě proto byl starosta šestisethlavých Branišovic na Brněnsku Marek Sovka (TOP 09) vyhlášen Laskavcem roku 2021. Finanční odměnu za vítězství investuje do zvelebení obce. Návrhy, do čeho konkrétně, si nechá poslat od místních. „Nechápu, že jsem dostal peníze za to, že dělám svou práci. Tak ať udělají šťastným někoho jiného,“ komentuje to.
* Kdy jste naposledy někomu udělal laskavost?
Já doufám, že celé vesnici na otevření komunitního centra, kdy u nás hrála Mistříňanka. Viděl jsem ty spokojené výrazy všech občanů a radost z toho, že se už navracíme do normálního života a po více než roce slyšíme živou hudbu. Doteď z toho mám zážitky a jsem nabitý pozitivní energií. Doufám, že to všem dodalo vítr do plachet v této době a byla to zábava pro všechny.
* Starostou jste se stal ve 24 letech, čímž jste si vysloužil přezdívku mladosta. Jak jste si v tak mladém věku vybudoval respekt?
Nastupoval jsem ve dvaceti na pozici místostarosty. Zaměstnanci úřadu říkají, že jsem do toho procesu vplul tak rychle tím, jak jsem mladý a hodně aktivní. Měl jsem pod sebou projekty daleko rychleji než předchozí starostové. Ale je pravda, že mládí je určitý handicap v tom, že při jednání vás kvůli věku druhá strana automaticky považuje za slabšího. Což jí ne vždy vyšlo. Nemyslím to nijak zákeřně, ale někteří se na jednání ze začátku nepřipravovali. Pochybovali, že mám o problematice vůbec „nějakou šajnu“. Ale neměl jsem to všechno na stříbrném podnose.
* Jak jste se k politice vůbec dostal?
Pro mě byly hlavní tradice – hody a masopust. Bojoval jsem za ně, nemyslel jsem na politiku. Ale chodil jsem na zastupitelstva, kde nám jako spolku Branišovická chasa řekli, že jsme mladí, kdo ví, co s těmi penězi uděláme, že je někde propijeme. Na to jsme chtěli ukázat, že my mladí umíme táhnout za jeden provaz, že nemusíme dlouho zrát, abychom si troufli na větší projekty, protože jsme věděli, že když ne my, tak asi nikdo. Tradicemi jsme opravdu žili, byl to koníček a brzy i další lidé byli nadšení, že se spolkový život vrací do obce. Podporovali nás a pak už za mnou chodili: „Ty seš takovej aktivní, měl bys kandidovat.“ To jsem v roce 2014 udělal a měl největší počet preferenčních hlasů. Začátky ale byly těžké.
* Jak vás přijali „staří bardi“?
První čtyři roky s tehdejším vedením nebyly nejlepší. Byl jsem člověk progresivní, který chtěl žádat o dotace, chtěl za pár korun měnit věci k lepšímu a hledat, jak to udělat nejlépe. Proti mně byla řada zastupitelů z tehdejších struktur. Takže k tomu, abych si prosadil nákup nového hasičského vozu nebo obnovu starých soch pro návrat do kapličky, byla dlouhá cesta a přesvědčování, že si tyto věci vezmu pod sebe, seženu peníze a dotáhnu je. V té době jsem studoval vysokou školu (vystudoval obory hospodářská politika a správa a mezinárodní management – pozn. red.) a dělal stážistu v oblasti dotací, takže jsem v rámci hospodářské politiky viděl, jak fungují daně, veřejné finance a na druhou stranu možnosti dotací. Ve státní správě nejde všechno tak rychle, jak chceme, ale ledacos člověk zrychlí. V roce 2018 už za mnou lidé chodili, ať jdu do toho znova a stanu se starostou.
* A vztahy mezi spolky a radnicí se narovnaly?
Mým cílem bylo hlavně spojovat, aby z úřadu nešla živná půda pro to cokoli zpochybňovat nebo vrážet klíny mezi lidi. Neříkám, že se mi to povedlo úplně, ale dnes je to daleko lepší. Ani neříkám, že máme vyhráno, může se to kdykoli zvrtnout. Chodím na členské schůze spolků a tam říkám, že všechno se dá řešit a že domluvit se je daleko těžší, než se pohádat. To je ta makačka. Můj respekt ke spolkům a organizacím vychází z toho, že jsem si tím prošel. Jsou to stovky hodin příprav zadarmo, které člověk dělá pro komunitu a úsměvy. Obec, která nemá spolky, je mrtvá. Sama nemá na to, aby pořádala všechny akce, protože starosta na obci může delegovat jen minimum práce, nemá kolem sebe tým úředníků, všechno je převážně na něm. Starosta na malé obci je právník, ekonom, stavař i psycholog.
* Obec podle svých slov chcete pozdvihnout i po duchovní stránce a přejete si, aby v sobě spoluobčané pěstovali pokoru a úctu jeden k druhému. Není to utopie?
To bylo myšleno na mezilidské vztahy. Souseda máme na celý život. Ze začátku chtěli sousedé problémy mezi sebou řešit mým prostřednictvím, ale starosta není pan policajt. Vždycky na setkání s občany apeluji, ať zazvoní jeden na druhého a řeknou si, co jim vadí, třeba to ten druhý ani neví. Minimálně v tomto se to povedlo. Problémy byly, jsou a budou. Ale vždycky je lepší jít na ně domluvou. Ne vždy to jde, ale celý život je o kompromisu.
* Říkáte, že i na malé vsi se dají dělat velké věci. Máte konkrétní příklady?
Nová hasičská zbrojnice nebo komunitní centrum. Spolupracujeme s architekty a designéry, ale na malé obci si všechno napůl děláme svépomocí, takže třeba designovou autobusovou zastávku se specifickým tvarem z větší části dělali naši zaměstnanci a ten nápad jsem přinesl já. Takže architektura už není jen výsadou velkých měst a obcí, i my jsme schopni udělat něco, co inspiruje ostatní. V rámci otevření komunitního centra přijela starostka slovenského Radimova, protože interiér viděla na Facebooku a u nich by taky takhle rádi rekonstruovali kulturní dům. Mám mnoho přátel v Praze a někteří si pořád myslí, že na vesnicích na jižní Moravě pomalu neumíme jíst příborem. Říkám jim: Podívejte se, že všechno to dobré, co odtud vychází – ať už to jsou vína, sýry, slivovice, meruňky – to vy sklízíte. V tomhle jdu do extrémů a říkám to na plnou pusu. Pro příští léta máme také v plánu dva malé mokřady a příští rok chceme rozšířit kapacitu školky vrácením do původní budovy fary.
* Je něco, co se vám zatím přes veškeré úsilí nedaří? Vím, že jste bojoval se zkrocením dopravy, kdy přes obec jezdí řidiči šílenou rychlostí, ale zpomalovací práh vám nedovolili.
Od toho záměru jsme už upustili, bylo nám policií řečeno, ať se vydáme jiným směrem. Domlouváme se s Pohořelicemi, kde nám velmi pomáhají s přípravou úsekového měření. Policie dala souhlas, ale takříkajíc na dřevu to ještě nemáme. Moc se neposouvá nová zástavba v lokalitě za hřbitovem, i když se změna územního plánu povedla za extrémně krátkou dobu. Nechci se příští rok touhle dobou podívat občanům do očí s tím, že čtyři roky utekly a projekt nikde. Ale tohle není jen o nás. A tak doufám, že v roce 2022 bude rozparcelováno a prodej zahájen, protože v Branišovicích je extrémní zájem o stavění. Dostupnost do Brna je luxusní. Ale na zázraky na počkání nemám prsten Arabely. I když zrovna na tenhle projekt bych s ním chtěl otočit.
* O starostování jste řekl: „Jen nepřepálit start, vím, že je to běh na dlouhou trať.“ Tak jak byste rád, aby ta trať byla dlouhá? A chcete, aby pořád vedla přes radnici?
Přirovnávám to k cestě. A v roce 2018 jsem jezdil po polní cestě plné oraniska, kde jsem se bořil. Postupně jsem ji zpevnil, teď už dávám obrubníky a v dalších letech bych mohl asfaltovat. Pokud to starosta s obcí myslí vážně, měl by chtít starostovat minimálně osm let, protože některé projekty si v prvních čtyřech letech jen nachystá. Jako právě u nás školku a novou zástavbu. Občané se bojí, že jim uteču někam jinam, ale já tady vidím progres. Nabije vás, že si na výsledek své práce můžete sáhnout. Třeba když víte, že před rokem byla pod hotelem Krčma hnusná cesta a dnes je vydlážděná žulovými kostkami a lemovaná obecním vinohradem.
Markéta Dušková, Mladá fronta Dnes
26. 7. 2021
