Novela školského zákona si proklestila cestu i senátem a míří k prezidentovi. Přitom řada legislativních změn je čirým populismem sociálně demokratické ministryně Kateřiny Valachové.
Nedovedu si jako ředitel mateřské školy a zastupitel obce představit, jak budeme naše předškolní zařízení upravovat kvůli povinnosti držet místo pro dvouletá batolata. Rozdíl mezi tříletým a dvouletým dítětem je značný. Potřebuje mnohem větší pozornost, což při optimální naplněnosti skupiny na 28 dětí půjde zvládnout jen stěží. Doposud záleželo přijetí takovéhoto dítěte na řediteli, rozhodovala pochopitelně kapacita, ale i jeho zralost. Sice vítám, že tato část novely bude účinná až od roku 2020, kdy se změnou demografického vývoje uleví školkám, ale i tak mě zajímá, kdo uhradí obcím dodatečné náklady, které přijetím dvouletých batolat vzniknou. Osobně také nerozumím tomu, proč máme za rodiče, kteří si zvolí finančně výhodnější dvouletou rodičovskou a upřednostňují kariéru před výchovou, doplácet zvýšenými náklady na zajištění provozu školek pro dvouleté děti.
Kroutím také hlavou nad zavedením povinné desetileté školní docházky. Povinná předškolní školka zasahuje do práv rodičů a já nerozumím tomu, proč má stát rozhodovat za ně. Další omezení práv rodiče vidím i v tom, že se bude muset řídit spádovostí. Rodiče tak už nebudou moci umisťovat děti například podle místa svého zaměstnání, což přinese řadě rodičů výrazné komplikace. Navíc v situaci, kdy většina dětí předškolní školku navštěvuje. Neobstojí ani argument, že to napomůže integraci Romů, přeci nemůžeme integrační snahy vykupovat zaváděním povinnosti pro všechny rodiče! A že to má pomoci dětem odbourat stres z první třídy? Mé děti stresované nebyly, naopak se do školy těšily. Nevím proto jaké děti, jakých rodičů má paní ministryně na mysli.
Další slabinou novely je inkluze ve vzdělávání. Ve chvíli, kdy bude inkluze perfektně připravená, budu se za ni bít jako lev. Připravená ale není. A to se má spustit už 1. září! Před čtyřmi roky bylo celé školství tlačeno do výkonu, ověřování výsledků, srovnávání úrovně znalostí. A teď má najednou přijít pro změnu sociální model, který zákonitě musí výkon snížit. Učitelé v základních školách nejsou připravováni na společné vzdělávání. Ale postupně se to učí. U nás už je delší dobu patrný trend, že děti, které se nacházejí na hranici začlenění do speciální školy, zůstávají v naší základní škole. Z dvou set žáků máme 39 dětí s nějakým problémem diagnostikovaným pedagogicko-psychologickou poradnou. Sedm dětí má předepsané individuální vzdělávání. A na to máme dva asistenty pedagogů. Když u nás v letošním školním roce proběhla inspekce, inspektoři nám řekli: Vy už inkluzi v praxi děláte... Je to dáno i tím, že jsme spádovou školou pro tak velké množství obcí, které jsou poměrně vzdálené od Tábora, a řada rodičů tam nechce nebo nemůže vozit své děti do speciální školy. Úspěšná inkluze je ale otázkou přípravy učitelů a při současné optimální naplněnosti tříd i dostatečného počtu vyškolených asistentů pedagoga a já se ptám: Máme je?
Jediné, s čím lze částečně souhlasit, je zavedení jednotných přijímacích zkoušek. Jednotný standard kvality základním školám ukáže, kam mají své žáky dovést, a zamezí běžné praxi nekoordinovaných přijímaček, které ředitelům středních škol umožňují, aby si v rámci honby za naplněností udělali čáru tam, kde sami chtějí, a často tak nepohrdnou ani čtyřkaři! A takovýto žáci do maturitních oborů prostě nepatří. Na druhou stranu chápu ředitele gymnázií, že si chtějí vybírat kvalitní studenty. K tomu ale potřebují kvalitní, tedy náročnější přijímačky. Jednotné tedy zároveň musí znamenat kvalitní. A pokud gymnázia či technické školy potřebují ověřit jiné kompetence, nechť si přijímačky rozšíří.
Pavel Klíma
ředitel MŠ a ZŠ Malšice
