Klíma: Vysvědčení pro ministryni školství

S každým koncem školního roku mě jako ředitele čeká povinnost podepsat stohy vysvědčení našich žáků. Zatímco my, učitelé, hodnotíme naše žáky, učitelé jsou zase kontrolováni školní inspekcí, ředitelé nadto ještě vedením obcí, říkám si, kdo vlastně posuzuje výkony našich ministrů školství?

            V minulosti se jich vystřídala už celá řada, až na světlé výjimky trpěl každý fixní ideou, že právě on je povolán provést zásadní školskou reformu. Výsledkem je celá řada naprosto nesystémových a často i protichůdných trendů, které trhají celý systém na kousky.

            Do našeho školství je proto potřeba vrátit zdravý rozum. A neuspějeme, pokud se jako (odborná) veřejnost nebudeme aktivně zajímat o další ministerské plány a pokud je nebudeme kriticky hodnotit. K tomu bych chtěl přispět i zavedením tradice pro školství tak typického způsobu hodnocení: ministryni školství Kateřině Valachové vystavím vysvědčení a bude i slovní!

Povinné místo ve školce pro dvouleté batole

Rozumím tomu, že stát si přeje dát matkám dětí šanci na co nejrychlejší návrat do zaměstnání. Proč ale odpovědnost za tuto líbivou politiku alibisticky přenáší na obce, která tato zařízení zřizují? Povinnost přijmout do školky i dvouleté dítě nastane sice až po roce 2020, kdy demografický vývoj vytvoří volné kapacity, ale vše není jen otázkou volného místa. Rozdíl mezi zralostí tříletého dítěte a dvouletého batolete je značný a školky budeme muset posílit personálně a také náležitě dovybavit. To vše stojí nemalé prostředky. Nechápu, proč právě tuto oblast má stát regulovat, vždyť i dnes lze umístit do školky dvouleté dítě. Záleží na rozhodnutí ředitele, který bere v potaz kapacitu školky i zralost dítěte.

Povinný poslední ročník mateřské školy

Stát se rozhodl, že bude opět tím Velkým otcem, který ví, co je pro rodiče a jejich ratolesti nejlepší. Nemohu se smířit s tím, aby se povinnou předškolní docházkou takto zasahovalo do práv rodičů a stát rozhodoval za ně. Takové doby jsme tu už měli a doufal jsem, že jsme se poučili. Zvláště nesmyslné mi toto opatření připadá v době, kdy poslední ročník předškolního vzdělávání navštěvuje 90 % dětí. Těch zbylých 10 % bychom měli spíše motivovat, než zavádět kolektivní restriktivní opatření.

Možnost domácího vzdělávání žáků 2. stupně ZŠ

Krokem vpřed je určitě legislativní úprava, která umožní rodičům, aby rozhodovali o způsobu vzdělávání svého dítěte, a mohli mu dopřát domácí vzdělávání nejen na prvním stupni, ale nově i na stupni druhém. Přesto předpokládám, že nepůjde o nijak masově využívanou možnost a spíše poslouží rodičům, kteří např. pracují v zahraničí a chtějí svým dětem dopřát i uznatelné české vzdělání. Určitě odmítám, že by se jednalo o nějaký „šlechtický přežitek“, jak se nám snaží namluvit spolustranička paní ministryně Valachové, taktéž sociální demokratka Milada Emmerová.

Inkluze

Tak často mediálně skloňované slovíčko inkluze se stalo jakýmsi strašidelným přízrakem, který se vznáší nad paní ministryní. Není ale úplně pravdou, že by si za to tak trochu nemohla ona sama. Nemůže totiž vedle sebe koexistovat model, který nutí základní školy k výkonům, které jsou pak ověřovány jednotnými přijímačkami, a zároveň masově do tříd integrovat žáky s diagnostikovanými speciálními potřebami. Pokud má být inkluze úspěšná, musí na ni být připraveni pedagogové, školy musí disponovat dostatečným počtem asistentů, psychologů i potřebným vybavením. Takové kroky se však dějí jen pomalu a těžko se do 1. září zvládnou. Navíc jsem přesvědčen, že pro určitou část žáků je inkluze vysloveně nevhodná, a proto je nezbytné zachovat systém praktických i speciálních škol.

Jednotné přijímací zkoušky na střední školy

Je dobře, že stát usiluje o stanovení určité jednotné úrovně kvality, která základním školám ukáže, kam mají své žáky dovést. Je ovšem naivní se domnívat, že jednotné přijímačky pomohou i zvrátit negativní několikaletý trend, kdy nám i méně nadaní žáci odcházejí na gymnázia a některým oborům naší ekonomiky pak scházejí pracovníci, kteří by byli s to dosáhnout na žádoucí kvalifikaci. Dokud nám ředitelům stát nesváže ruce jednotným standardem kvality, který žáky roztřídí do jednotlivých úrovní škol od gymnázií až po učňáky, bude si každý ředitel hledět především optimální naplněnosti svých tříd. Situace bude zřejmě přehlednější než v době nekoordinovaných přijímaček, ale je otázkou, zda takto polovičatá reforma stojí za tak velkou finanční investici.

Povinná maturita z matematiky

Osobně nepatřím mezi zastánce povinné maturity z matematiky, byť chápu, že matematika je základním kamenem pro výchovu racionálně myslícího občana. Na druhou stranu bych ale nechtěl stát před budoucími maturanty, kteří si vybrali studium netechnických a nematematických oborů, proč je matematika právě pro ně takovou nezbytností. Přeci si nemůžeme myslet, že tímto způsobem zastavíme pokles zájmu žáků o matematiku! Důvody tohoto trendu bych mnohem spíše hledal ve vzdělávacím kurikulu i v nedostatečné motivaci žáků.