Znalosti se ověřují snadno, jak ohodnotit kompetence zatím nevíme. Změnit to je jednou z priorit volebního programu koalice SPOLU pro školství. “Dokud zůstanou přijímací zkoušky a maturita v současné podobě, těžko se bude měnit filozofie vzdělávání,” myslí si školský expert TOP 09. Dobrou zprávou podle něj je, že české školství dostalo ve Strategii 2030+ dlouho postrádanou vizi.
Co vy osobně považujete za největší slabinu a silnou stránku českého školství?
Ve školství jsem 25 let, z toho 18 let jsem působil jako ředitel školy a školky a vždy jsem se snažil rozlišovat mezi školstvím jako systémem a vzděláváním. Jako ředitel jsem musel přestavovat budovy, zajišťovat toaletní papír nebo hygienu v jídelně. Mám velkou radost z toho, že se konečně začínáme bavit o vzdělávání, současné ministerstvo v tom za poslední tři roky udělalo velký pokrok. A teď ta slabina, chyběla nám jasná vize, jak má vzdělávání českého žáka a studenta vypadat. Teď budu trochu mířit do vlastních řad, ale tak dlouho jsme se plácali po ramenou, jak jsme nejlepší učitelé, až mám pocit, že si je jen oprašujeme. Zatímco svět a vzdělávání ve světě jsou jinde, my najednou vzděláváme děti pro AZ kvíz.
Mluvíte o vizi. Můžete ji popsat?
Zhmotněná se jmenuje Strategie 2030+. Musím korektně dodat vůči ministerstvu, že jeho práce na ní má smysl a já udělám všechno pro to, aby nezůstala v šuplíku a implementovala se do každé české sborovny a hlavně do každé ředitelny, protože hybateli změn jsou především ředitelé. Změna bude složitá, protože se musí odehrát v mozku každého kantora. Já jsem si to odžil jako ředitel, když jsem se ke změně snažil přimět své tradicionalisticky smýšlející kantory. Ani se na ně nezlobím, je to paradigma, ve kterém vyrostli, byli vzděláni na pedagogické fakultě, v praxi, a najednou přijde někdo s tím, že mají opustit známky a hodnotit trochu jinak, přemýšlet o tom, jaké limity má každé dítě a jak to udělat, aby chodilo do školy rádo, protože pak máš učiteli 50 procent hotovo. O tom Strategie 2030+ přemýšlí naprosto seriózně a to je velká šance pro český vzdělávací systém.
Přijde mi, že spíše než o Strategii 2030+ jako vizi pro 21. století teď mluvíte o základech učitelské profese.
Strategie 2030+ nastavuje filozofii myšlení, pohled na vzdělávání. Za půl roku ve funkci náměstka pro školství v Jihočeském kraji jsem zjistil, že ke slabinám českého vzdělávacího systému patří jakási nespolupráce, neprovázanost prvků, které by spolu měly spolupracovat. Zřizovatelé, ať je to kraj nebo obce, pedagogická fakulta jako základní nositel jakékoli filozofie vzdělávání, Česká školní inspekce, která by z kontrolní role měla přecházet spíše do role metodického orgánu, ministerstvo. A to nemluvím o tom, že by ministerstvo školství mělo být více provázané s ministerstvem práce asociálních věcí, aby každý učitel spolupracoval se sociálními pracovníky. Až spolu tyto složky vzdělávacího systému začnou komunikovat, jsme na správné cestě. Záleží na politicích, jak to nastaví, ale v politice se to tak úplně nenosí, protože výsledek se ukáže za deset, možná za patnáct let a my potřebujeme hlasy už na podzim. Mám ale velkou radost, že se předvolební debaty ve srovnání s minulými volbami hodně posunuly a že poté, co se zvýšily učitelské platy, můžeme startovat debatu o obsahu, o vzdělávání.
Jsou v tuto chvíli učitelé zaplaceni adekvátně?
Zlepšilo se to velmi, ale měl by být garantován růst platů, proto podporuji navázání na 130 procent průměrné mzdy, i když dobrý plat nezaručí, že učitel bude od zítřka učit jinak. Jednu ze slabých stránek českého školství vidím i v tom, že nízké platy nepustily do systému ty nejkvalitnější mozky. Asi před deseti lety jsem byl v Dánsku v rodině, oba byli kantoři a měli 18letého syna. Učil se na maturitu. Když jsem se ho zeptal, kam půjde dál, odpověděl, že by chtěl na peďák, ale asi se tam nedostane, tak půjde na práva. V té větě je úplně všechno, co znamená prestiž učitelského povolání, které mladí lidé neberou jako poslední volbu. Jsem v kontaktu s vedením Pedagogické fakulty u nás na Jihočeské univerzitě a mluvili jsme také o tom, kolik studentů, kteří u nich studují, opravdu půjde učit. A pak ještě o jednom jevu, který podle mě ukazuje, jak spolu tábory, o kterých jsem se zmiňoval, málo hovoří. Na té pedagogické fakultě si mi stěžovali, že připraví studenty pro výuku podle moderních trendů, ale oni pak přijdou do sborovny, která to bere postaru. Na druhé straně si řediteléškol stěžují, že jim z peďáku absolventi „nabušení“ moderními trendy úplně nechodí. A teď kde je pravda, že?
Tak to by mě zajímalo. Kde je pravda podle člověka, který má sám zkušenost s řízením školy?
Někde uprostřed, čeká nás dlouhá cesta. My teď v jižních Čechách propojujeme zřizovatele a pedagogickou fakultu a snažíme se definovat, koho školy potřebují. Nejsou to jen učitelé matematiky a fyzikáři, potřebujeme především člověka, který umí učit, protože když chcete Aničku naučit matematiku, musíte rozumět matematice, ale hlavně musíte hodně rozumět Aničce. Tuhle větu jsem slyšel od ředitele Národního pedagogického institutu a úplně mě nadchla, i když bohužel všichni lidé na fakultě takhle úplně nepřemýšlejí.
Bude tedy mít vizi obsaženou ve Strategii 2030+ kdo naplňovat?
Četl jsem minulý týden článek o tom, že přihlášek na pedagogickou fakultu je víc. Jestli je to důsledkem vyššího platu, tak díky bohu za to. Otázka je, jestli česká společnost unese zaplaceného kantora. Já mám každodenní zkušenost a týká se to zřizovatelů na všech úrovních od obcí až po kraje, kteří o tom rozhodují, že mají osobně velký problém všem učitelům nárok na vysokou odměnu přiznat, a to je velká škoda.
Zároveň ale říkáte, že vysoký plat kvalitu výuky nezaručí, tak jak to jde dohromady?
Věřím, že bude větší konkurence u přijímacích zkoušek, studenti vydrží a dokončí magisterské studium a pak půjdou opravdu učit. Je to běh na dlouhou trať, ale jestli tohle pomůže tomu, aby mladí lidé už na vstupu jako ten dánský maturant dávali před právy přednost učitelství, tak to by bylo skvělé. Ale okamžitý efekt to bude mít také. Jako ředitel jsem zažil, že mi kvalitní lidi odcházeli, protože chtěli v létě jet na dovolenou. I když všichni máme v hlavě nějakou tu paní učitelku Novákovou (a teď se omlouvám všem kvalitním učitelkám Novákovým), tak teď prosím přežijme, že i ona bude mít vysoký plat, v každé profesi je nějaké procento ne úplně dobrých lidí. Ale dopřejme řediteli, ať má dost prostředků na nenárokovou složku, aby mohl ocenit i mladou paní učitelku Novákovou nebo učiteleNováka, kteří jsou kvalitní, aby se mohli plně soustředit na to, že jsou učitelé.
Má na to v tuhle chvíli ředitel dostatek prostředků? A jsou ředitelé škol připraveni na to, aby dokázali posoudit kvalitu práce svých lidí?
Ta první část otázky je čistě technická a týká se podílu nenárokové složky. Za minulý rok to v Jihočeském kraji bylo 18 procent v průměru, na středních školách je to vyšší číslo, na základních nižší, tam jsme měli okolo 13 procent a to je málo. Správný poměr je alespoň 25 k 75 procentům, stále ještě funguje věkový automat, takže 55letý učitel bude mít víc než 35letý kantor s desetiletou praxí, i kdyby se už vůbec nesnažil. Když to ale bude 25 procent, už si ředitel může dovolit diferencovat.
A dokáže řídit svůj sbor učitelů i rozdíly ve výši platů?
Je to o prioritách, které si nastaví. Jestliže máme prosadit změnu českého vzdělávacího systému, tak to musí být ředitelé, kdo k tomu budou motivovat sborovnu. Přiznejme si, že spousta ředitelů je úspěšných díky tomu, že opravili školu nebo přistavěli jídelnu. Neříkám, že je to špatně, ale je na čase říct, že se společenská poptávka v posledních letech mění.
Dá takzvaný střední článek ředitelům větší prostor na to, aby se místo přístavby jídelny mohli věnovat kvalitě vzdělávání?
Někdo se bojí návratu školských úřadů, ale mě myšlenka středního článku nadchla. Byl jsem ředitel v dvoutisícové obci, kde nebyla jiná škola. Neměli jsme školský odbor, byl jsem na to sám. 28 procent škol jsou malotřídky. Jejich ředitelé učí šestnáct, osmnáct hodin týdně a pak teprve jdou ředitelovat. Chválím ministerstvo, že střední článek pilotuje, celou dobu, kdy jsem byl ředitelem, jsme mluvili o byrokracii a tohle vidím jako krok, jak se jí zbavit. A jestli má ředitel dost kompetencí, dost erudice na to, aby správně odměnil sbor? Jsme zpátky u toho, že ředitel musí být extrémně dobře zaplacen. Já u těch konkurzů sedím a vždy se ptám na vizi a na práci s lidmi, tam vidím zásadní roli ředitele.
Během příštího volebního období by měla být dokončena revize rámcových vzdělávacích programů (RVP), vy ji zároveň máte ve svém volebním programu.
V současné době kvantita válcuje kvalitu. Učitelé jsou ve většině stále nastaveni na jakýsi výkon. Měl jsem několik diskusí s kantory nad významem slova umět a zjistil jsem, že pro některé to stále znamená schopnost zopakovat tvrdá data, jak je učitel přednesl, nadiktoval nebo nechal načíst. Jednička z chemie pak neznamená, že dítě rozumí chemii, má ji rádo nebo by ji dokonce chtělo studovat, ale prostě má schopnost si to na chvíli uložit do hlavy. Revize RVP musí přijít a my se musíme soustředit více na kompetence než na znalosti, ale máme jeden velký problém – nevíme, jak kompetence hodnotit. Data se učiteli hodnotí dobře, když je test na 40 procent, je splněno. Navíc je ještě hodně kantorů, kteří mají známkování a známku za jakési božstvo. Už v 1. třídě pácháme tak trochu zločin na dětské duši, když s nimi uděláme obchod ve stylu něco za něco, dostaneš jedničku, když…. Záleží to i na rodičích – jako ředitel jsem je přesvědčoval, aby začali tím, že se nebudou dětíptát, jaká byla známka, ale co se ve škole ten den naučily. Tuhle otázku by si měl ale položit i každý učitel, když odchází z hodiny.
Mluvíte o tom, že neumíme kompetence a dovednosti hodnotit, ve volebním programu ale máte zavedení národních srovnávacích zkoušek, které by to měly dělat a měly by dokonce hrát roli v přijímání na střední školu.
To se nevylučuje, dokud zůstanou přijímací zkoušky a maturita v současné podobě, těžko se bude měnit filozofie vzdělávání. Až se to naučíme, budeme muset předat nejen studentům na pedagogických fakultách, ale také všem 160 tisícům kantorů, že nám až tolik nezáleží na memorování, ale že chceme ověřit něco jiného.
Co například?
Příkladem je distanční výuka. Všichni se hroutí z toho, co děti neumějí, ale my jsme udělali mílový krok v používání IT techniky a v digitálních kompetencích. Jako ředitel si pamatuji diskuse o tom, že na výuku informatiky nemáme lidi, během roku jsme se všichni, učitelé, děti i rodiče, naučili něco, co jsme předtím nedokázali za deset let. Učitelé se museli naučit hodnotit, že jejich žáci na druhé straně obrazovky například pracovali samostatně, to po nich ve většině případů dříve nikdo nechtěl.
Vedle hodnocení se v souvislosti s distanční výukou diskutovalo také o přetížení učivem. Je to o současné podobě RVP, nebo spíš o tom, jak je školy aplikují?
Možná jak se aplikují. Je otázka, jestli není zbytečné RVP úplně měnit. Jsem pro zeštíhlení učiva, líbí se mi myšlenka zavedení jádrového učiva a dokonce i zavedení vzorových školních vzdělávacích programů. Přirovnávám to k filharmonii. Sborovna jako filharmonie. Jsou skvělí muzikanti, nikdo nepochybujeme, že třeba v české filharmonii jsou ti nejlepší, ale kolik z nich je schopno napsat dobrou skladbu? Sonátu? Málokdo.Jako ředitel mám ve sborovně dobré interprety. Dejte mi pro ně dobré noty a pomozte mi, aby pochopili, co po nich chci, jak to mají učit, co vlastně ty děti mají umět, jaké mají mít kompetence a já už to s nimi udělám. Jestli tam bude i prostor, aby si to škola udělala i po svém, jen dobře.
Co by bylo možné vynechat ve vašem předmětu, tedy v českém jazyce?
Asi každý češtinář bude souhlasit, že bychom se nemuseli učit přechodníky, i když je mám strašně rád. Když učím, na konci přidávám, že na ně klidně mohou zapomenout, ale oni si je možná právě proto zapamatují.
Mám pocit, že spíš než o zeštíhlení učiva teď mluvíme o tom, jak učit to, co se učí i dnes.
To bychom si museli sednout k RVP a procházet kapitolu po kapitole. Já si ale nemyslím – a teď mě možná někdo nařkne, že jsem češtinář – že by se mělo škrtat v češtině nebo matematice. Jsem přesvědčen o tom, že na základní škole bychom měli revidovat chemii nebo dějepis, aby odpovídaly současným vztahům a vazbám, tam máme velké možnosti, aby právě pro mateřský jazyk a práci s ním, pro matematiku a cizí jazyk byl prostor.
Podle vašeho volebního programu se gymnázia mají stát nástrojem pro rozvoj nadaných žáků. Myslíte tím víceletá gymnázia?
To je chápáno trochu jinak, je to o čtyřletých gymnáziích. V Jihočeském kraji teď řeším, jak pracovat s nadanými žáky, v Rakousku nebo Bavorsku je typický systém tzv. talent center, kde pracují s dětmi v oborech jako biologie, chemie, matematika nebo umění. Přemýšlíme, že něco takového zkusíme v jižních Čechách vystavět, to je přesně role gymnázií, které mají jako všeobecně vzdělávací školy plnit tuto roli. Pak je tady role středních odborných škol, kterou si definujeme jako centra celoživotního vzdělávání, kam se budou jejich absolventi moci za pět nebo za deset let vrátit a najdou tam nejnovější trendy v automobilovém nebo dřevozpracujícím průmyslu. Podle výzkumu Evropské uniebude 60 procent dnešních studentů za deset let pracovat v profesích, které dnes ještě vůbec neexistují.
Po volbách se sněmovna i vláda budou muset vyrovnat s důsledky distančního vzdělávání a s nárůstem rozdílů mezi dětmi a školami. Jak hodnotíte, co zatím ministerstvo školství připravilo?
Je to o tom, jak nastavíte myšlení učitelů. Pokud si řekneme, že jsme ztratili rok nějakých znalostí, tak jsme ho ztratili, tady ale došlo k daleko větším škodám. Já do té své školy stále jezdím a vidím, jak se na konci roku vrátili jiní žáci než minulý rok po dvou nebo třech měsících. Minulý rok jsme si po návratu stěžovali, že přes úsilí učitelů děti nic neumějí, ale mysleli jsme si, že distanční výuka funguje. Teď je to druhotný problém. Co v dětech musíme nastartovat je vědomí, že chodí do školy, aby se něco naučily, aby měly motivaci se učit, poznávat nové věci. Možná to zní jako obecnost, ale je to nejdůležitější, co můžeme udělat, a záleží to na každém učiteli a řediteli.
Co se týče rozdílů v přístupu ke vzdělání, tady vidím jako důležité, abychom dokázali do škol dostat více podpůrného pedagogického personálu, ať už asistentů pedagoga, sociálních pedagogů nebo sociálních asistentů. To se ověřilo jako funkční právě v těch lokalitách, kde byly nerovnosti nejviditelnější. Těžko tady budeme tvořit unifikované rady a recepty, když jsme zemí, kde sociální status rodiče nejvíc determinuje školní úspěch dítěte.
Zdroj: EDUin, 1. 9. 2021
