Jak vybrat dítěti budoucí povolání, které bude žádané i za čtyři roky po dokončení střední školy nebo ještě později, až případně ukončí vysokou školu? S touto i dalšími otázkami jsme oslovili předsedu krajského výboru pro výchovu, vzdělávání a zaměstnanost Pavla Klímu, který je krajským zastupitelem, už 23 let učí na základní škole a 17 let je ředitelem základní školy v městysi Malšice na Táborsku.
Dá se odhadnout, jaké profese budou na trhu práce žádané za pět nebo deset let?
Vývoj je tak rychlý, že to se opravdu přesně říci nedá. S určitostí ale můžeme říct, že se uplatní člověk, který bude schopen se rychle přizpůsobovat změnám. Moje zkušenost je taková, že když někdo hledá dobrou střední školu nebo dobré učiliště, neptá se, jestli pro něj bude za deset let uplatnění, ale hledá to, co ho baví. V případě rodičů se to samozřejmě týká jejich dětí.
Co byste tedy rodičům poradil, aby se rozhodli dobře?
Dvě věci. Buď rodiče vědí, co dítě baví a směřují ho tedy do nějakého konkrétního oboru. Když ne, mohou navštívit výchovného nebo kariérního poradce ve škole, na úřadu práce, v odborných poradnách, a tam se ukáží silnější stránky dítěte, podle nichž se mohou rodiče orientovat. Tohle nikdo za rodiče neudělá. Poradit si mohou nechat, ale zodpovědnost je na rodičích s dítětem.
Jak postupovat dál, jestliže už rodiče silné a slabé stránky svého dítěte znají?
Doporučuji jít se do vytipované školy podívat. Každá střední škola pořádá minimálně jeden, obvykle dva dny otevřených dveří, ale i mimo tyto termíny jsem přesvědčen, že neexistuje ředitel školy, který by odmítl přijmout rodiče s dítětem i kdykoliv jindy. Důležité je taky poptat se na reference mezi přáteli a známými, získat informace od současných žáků nebo absolventů vyhlédnuté školy. Ve výročních zprávách na webu školy lze vyčíst i to, nakolik se absolventi dostávají na vysoké školy a podobně. Když si kupujete auto, taky sháníte všechny možné informace a reference. A auto je jen kus plechu, tady je ve hře budoucnost dítěte. Shrnul bych to tak, že poradenství je určitá berlička, ale vlastní aktivita je velmi důležitá.
Vidíte za dobu svého působení ve školství změny v zájmu vycházejících žáků o určité obory?
Ano. Rodiče daleko víc dávají děti na střední školy než do učilišť, daleko větší procento dětí chodí na maturitní obory. Demografický vývoj, kdy základní školy opouštějí početně slabší ročníky, nahrává tomu, že se tam děti dostanou. Jestli pak u státní maturity uspějí, to je další věc. Výběr tu hodně závisí na rodině a zázemí dítěte. Ve velké míře rozhoduje vliv rodičů a jejich zaměstnání. Patrný je i trend, že kluci hodně chodí na školy, kde je kvalitní výuka počítačů. Zřejmý je ale i příklon k všeobecnému vzdělání. Právě proto, že vývoj pracovního trhu bude čím dál překotnější, je důležité, aby škola naučila své absolventy na to reagovat.
Myslíte si, že na gymnázia se chodí i proto, aby se rozhodnutí o budoucím oboru o nějaký rok odložilo?
Asi ano. Děti dnes nemají v patnácti letech většinou touhu být něčím konkrétním. A to docela chápu. Potom je lepší jít na školu se všeobecným zaměřením, která jim dá časový prostor pro to, aby si našli své místo na zeměkouli. Anebo musí pomoci rodiče, to je jejich role.
Odráží se nějak v preferencích rodičů a dětí současná podpora technických oborů?
V zájmu o technické obory nastal před lety útlum a je snaha to změnit. Technické vzdělání je podporované, technické střední školy pořádají ve spolupráci se základními školami projektové dny. Je tu ale určitý problém. Když se jako ředitelé škol setkáváme se zástupci průmyslu, upozorňují, že potřebují skutečné techniky, vývojáře, projektanty a nikoliv manažery – tak jak řada vysokých škol nabízí různé manažerské obory. Firmy si šikovné mladé lidi technického zaměření vyhledávají už na školách a podporují je i stipendii.
A co řemesla?
Ano, mluví se sice o tom, že směřujeme k průmyslu 4.0, tedy ke čtvrté průmyslové revoluci, která bude znamenat robotizaci a digitalizaci práce. Ale i roboty musí někdo naprogramovat a řídit. A pak tu vždycky zůstane celá řada potřebných řemesel, bez kterých se neobejdeme. Stále platí, že řemeslo má zlaté dno a dobrý řemeslník má dveře otevřené úplně všude. Žádný z našich žáků, který se šel vyučit řemeslu, nemá problém s prací. Měli jsme ve škole i chlapce, který měl jedničky a dvojky a přihlásil se na uměleckého kováře. Z té školy nám volali, jestli si nespletl zaslání přihlášky, byli zvyklí, že k nim chodily děti s podstatně horším prospěchem. Ale tenhle chlapec je šikovný a je tam šťastný. Všichni kluci, kteří od nás odešli učit se zedníkem, instalatérem, obráběčem, prostě na stavební i strojírenské obory, mají práci.
Jaká je tedy úloha základní školy při výběru budoucího směřování žáků?
Lidé tady byli zvyklí, že jim někdo říkal, co mají dělat, a neustále jim radil. Ale toho my se úmyslně zdržujeme. Naší odpovědností v základní škole je, aby děti něco uměly, dokázaly spolupracovat, tvůrčím způsobem přistoupit k řešení problému, zformulovat svůj názor. Musím zopakovat, že tady naše poslání končí a zodpovědnost za rozhodnutí při výběru školy už pak je na rodičích.
Libuše Kolářová
Zdroj: JČTEĎ.cz, 26. 10. 2019
