Gregora: Naučme se, že zdraví není samozřejmost

Není snad dne, kdy by se v médiích neskloňovalo slovo zdravotnictví ve spojení se slovem krize. Přes média si posílají vzkazy prezident České lékařské komory Milan Kubek a místopředseda vlády Andrej Babiš. Ve hře přitom není nic méně zásadního, než je zdraví české populace.  

Vše souvisí se vším a ve zdravotnictví to platí obzvláště. Otázka dostatečného počtu lékařů a zdravotnického personálu souvisí se vzděláváním i financováním, to vše pak souvisí se zajištěním kvality poskytované péče.

Samozřejmě můžeme říci, že problém zdravotnictví vyřeší jako mávnutí kouzelným proutkem navýšení prostředků, které do zdravotnictví pošleme, např. přes zvýšení plateb za státní zaměstnance, jak navrhuje vláda. Jenže problém je mnohem komplexnější. Proč například teď mluví o navyšování ti samí, kteří ještě před nedávnem rušili poplatky a připravili tak zdravotnictví o 5 miliard korun? Právě toto nezodpovědné chování, které tu přežívá z minulých socialistických dob, je jednou z řady příčin dnešní krize. Máme totiž pocit, že naše zdraví nás nemá nic stát, že je samozřejmostí, že se stát o nás postará bez ohledu na to, jak my sami o naše zdraví pečujeme, respektive jak si jej ničíme. Naše zdraví tak nevyžaduje žádnou naši spoluúčast. Chybí proto mechanismy posilování odpovědnosti občanů za své zdraví formou připojištění a bonifikací za odpovědnou prevenci. Hledáme jen cesty, jak nasytit extensivně fungující systém stále stojící na rovnostářských základech, jen naroubovaný do tržního hospodářství. Solidarita je pak snadno zaměňována za rovnostářství a veřejné zdraví je chápáno jako nepřetržitá zdravotní péče.

Je samozřejmé, že základním nástrojem, jak zatraktivnit zdravotnickou profesi a zabránit odlivu pracovní síly do zahraničí, je finanční motivace zdravotníků, především středního zdravotnického personálu. Svou roli sehrává ale i systém vzdělávání. Nedostatek lékařů se začal projevovat především jako důsledek přechodu na složitý a časově náročný systém vzdělávání odpovídající evropskému standartu. Proto je třeba zintenzivnit a zefektivnit systém vzdělávání, aby lékaři včas opustili školu a mohli vykonávat své povolání. Zvláště v situaci, kdy nám lékaři, ale i sestry stárnou.

V neposlední řade je to ale i otázka dostupnosti lékařské péče, což platí zvláště o ordinacích praktických lékařů. Za socialismu jsme si zvykli, že ordinaci máme takříkajíc za rohem a že se nám lékař i sestra budou se samozřejmostí a bezplatně starat o zdraví.

Na druhou stranu, aby nepřevládala jen skepse, je třeba říci, že systém našeho zdravotnictví je na velmi vysoké úrovni a snese srovnání s dalšími evropskými zeměmi. Pokud ale máme systém péče rozvíjet i nadále a udržet mezinárodní standardy, které znamenají především vyšší ekonomickou náročnost, musíme především změnit způsob, jak na své zdraví nahlížíme, a naučit se, že mé zdraví a starost o něj není samozřejmostí.