Mezi jihočeskými politiky je dlouhodobě zakořeněna představa, že čím víc budeme zasahovat do národního parku v tzv. „boji proti kůrovci“, tím lépe. Motivace jsou různé, řada politiků tomu dokonce věří. Často vypomáhají nejrůznější zájmové kliky. Pokud by měla tato teorie reálný základ, byl by na tom dnes Šumavský národní park mnohem hůře než hospodářské lesy, kde se kácet může.
Jenže ono to tak není, jak můžeme vidět na Vysočině i jinde po celém území státu. A to ponechávám stranou odborná stanoviska, která tento pravěký výklad nepotvrzují. Proti takové politice zasahování jsem na krajském zastupitelstvu vždy hlasoval.
Do nedávna se kraj zašťiťoval ochranou zájmů šumavských obcí. V okamžiku, kdy se obce se Správou NP dohodly, připojil se i plzeňský kraj a názor jihočeského kraje se stal menšinovým, je podávána správní žaloba.
Dnešní vývoj potvrzuje, že problémem byly a jsou monokultury smrků, které byly v minulosti uměle vytvořeny namísto původních smíšených lesů v touze po rychlém nárůstu dřevní hmoty. V hospodářských lesech se už dnes k rozmanitosti lesa jeho správci vrací, v národním parku to prokazatelně zvládá příroda. A tomu žádnou kampaní ani žalobami nezabráníme.
Tomáš Bouzek, krajský zastupitel
