Vážení přátelé,
v posledních několika dnech jste mohli sledovat zpravodajství z evakuace českých pracovníků ambasády, vojáků AČR a také afghánských spolupracovníků z Kábulu. Mnozí z vás sledují diskuse na sociálních sítích, kde většina diskutujících má jasný názor. Dovolte mi vyjádřit i ten můj, jako předsedy MO TOP 09 a člena Výkonného výboru.
V prvé řadě mi dovolte vyzdvihnout připravenost a profesionalitu pilotů AČR a jejich spolubojovníků, osobní nasazení, s jakým provedli tři lety, s pouhým doplněním zásob a paliva. Zároveň vyzdvihuji i profesionalitu pracovníků ambasády v Kábulu, kteří v daném časovém rámci dokázali všechny české občany s rodinnými příslušníky na letiště a k letadlu vždy dopravit skrze bezpečnostní perimetry, a kteří dokázali v krátké době provést pozitivní prověrku pro všechny afghánské spolupracovníky. Ve vypjaté situaci, která se svými podmínkami blíží těm bojovým, to je vysoce náročná činnost, která neposkytuje prostor pro šlendrián a chyby.
Ve druhé řadě, mnohá média a komentátoři označují opuštění Afghánistánu za prohru, ne nepodobnou té, která se odehrála v roce 1975 v Saigonu. Pro mne je toto srovnání nepatřičné. Vietnam opouštěla americká armáda za přímých bojů, poslední vojáci do vrtulníků naskakovali těsně poté, co se odpoutali od přímého kontaktu s nepřítelem a za přímé palby. V Afghánistánu Tálibán dodržuje podmínky příměří, které se silami NATO podepsal. Do bojů vstupuje pouze s místními protivníky. Nicméně se dokážu narýsovat paralelu mezi oběma ústupy v tom, že v obou případech je země ponechána nastupujícímu typu totalitního režimu. A v obou případech je tento nástup podporován většinou obyvatelstva, nebo alespoň větší část místního obyvatelstva tomuto nástupu neodporuje. Rychlost, s jakou Tálibán ovládl celý Afghánistán, tomu nasvědčuje. Národnostní různosti, vedle síly lokálních, rodových vůdců, které primárně zajímá pouze „jejich“ území, postupu nadnárodnímu Tálibánu nahrává.
Kolaps systému, který nastavily demokratické síly, včetně rozpadu afghánských ozbrojených sil, odpovídá rodové, téměř středověké kompartmentaci afghánské populace, její všeobecnou zaostalost a s tím spojenou míru korupce ve vládních institucích. Na jedné straně je relativně pokročilá, obchodem se zabývající, relativně dobře vzdělaná populace v Kábulu, na druhé straně většinové, chudé vesnické obyvatelstvo, bez valného vzdělání v zajetí místních zvyků.
Způsob předání moci afghánským orgánům a předání odpovědnosti za bezpečnost vlastní země afghánským silám nebyla prohra. Určitě ne prohra demokratických států a jejich vojáků. Ty utratily biliony dolarů, ne jenom za vojenské operace, ale i za rozvoj afghánské infrastruktury a vzdělanosti Afghánců. Za Českou republiku zdůrazňuji působení Provinčního rekonstrukčního týmu v Lógaru, projekty, které zrealizoval a předal místním orgánům a obyvatelům. Obdobně zaměřené týmy z dalších zemí na území Afghánistánu působily. To, jakým způsobem tyto prostředky a výsledky lokální autority využily, je obrázkem jejich, ne našich zemí. Vojáci AČR a zaměstnanci MZV, kteří v této misi působili, získali svým vystupováním a odvahou důvěru místních obyvatel a ukázali jim, jaké možnosti skýtá demokratická společnost. Toto si budou místní pamatovat, podobně, jako si v Egyptě pamatují, že Asuánskou přehradu postavili Čechoslováci.
V poslední řadě podtrhuji fakt, že dvě země, jejichž globální vliv jsme v posledních letech silně pocítili v naší vlasti, nerušeně v Kábulu provozují své ambasády dále. Tento fakt poukazuje na vysokou míru připravenosti na převzetí moci Tálibánem a na ambice, které oba státy v Afghánistánu mohou mít. Čína již desítky let dobývá svět, zejména ten rozvojový, ekonomickou silou. Paradigma ovládnutí místního nerostného bohatství a jeho využití pro svou ekonomiku je vyzkoušené z Afriky a je stálé. Rusko, naopak, se bude snažit využít Tálibán k vytvoření vlivové základny, prakticky bez dohledu demokratických zemí, k rozvíjení různých, zejména zpravodajsky-diverzních aktivit. Stačí připomenout, že s Afghánistánem sousedí jak Tádžikistán, tak Turkmenistán. Místní (afghánské) výcvikové základny radikálních islamistů se také mohou hodit, stejně tak i rozvinutý opiový průmysl, včetně vytvořených distribučních kanálů, které bude Rusko, za vhodných platebních podmínek, moci využít.
Slyšel jsem bývalého náčelníka Generálního štábu AČR, že mise v Afghánistánu byla chyba a že je nutné ponechat Afghánistán sám sobě. Nesouhlasím s tím. Nic takového neexistuje, protože mocenské vakuum zaplní jiní, kteří místní poměry využijí k dosažení svých cílů. Jsem přesvědčen, že toto si uvědomují i spojenci v NATO a i země, které s Afghánistánem souvisí. Určitě si to uvědomují Spojené státy, které již nikdy nechtějí připustit další 11.září. Jsem toho názoru, poté, co se situace v Afghánistánu stabilizuje, mnohé země své ambasády znovu otevřou a do určité míry své aktivity obnoví.
Oldřich Souček, předseda MO České Budějovice
