Příští rok si připomeneme 30 let od konce totality, víme ještě, proč jsme tehdy cinkali klíči?

Vážení přátelé,

S úžasem sleduji, kam se dostala naše společnost po téměř 30 letech po „pádu“ komunismu. Na Hradě sedí arogantní, sebestředný prezident, který nechce pochopit svou ústavní roli a je ve skutečnosti hlavním hybatelem současného vývoje. V čele vlády je člověk, trestně stíhaný za podvod s evropskými dotacemi, bývalý komunista, vedený ve svazcích StB. Tito dva nám připravili vládu, která se opírá o hlasy komunistů, což jistě není zadarmo. Skomírající ČSSD je ve vládě jen do počtu a kdykoli bude přehlasována tichou koalicí ANO, KSČM a SPD.

Poslanci zbývajících demokratických parlamentních stran často nejsou schopni odhlédnout od osobní nevraživosti, zapomenout na drobné rozdíly a vytvořit pozitivní vizi rozvoje naší společnosti, na základě které by bylo možno oslovit onu polovinu populace, která má podle prezidenta po volbách držet hubu.

Hlavním tématem Sametové revoluce (a je přeci jedno zdali šlo o revoluci nebo o zhroucení neživotaschopného režimu) byl návrat našeho státu do Evropy, společenství demokratických států, z něhož jsme byli násilím vytrženi únorem 1948. Už tehdy, v těch sychravých dnech sklonku roku 1989 jsem si uvědomoval, že cesta na Západ, bude dlouhá a křivolaká. Jak se ale přihodilo, že v současnosti dobrá polovina mých spoluobčanů vidí hlavní problém právě ve spojené Evropě a údajné ztrátě suverenity a pod vedením současné politické garnitury je ochotná prudkou „vracečkou“ zamířit zpět do náruče autoritářských východních velmocí. Většina lidí, cinkajících na podzim roku 1989 na náměstích klíči, si tedy Západem zřejmě představovala Ariel, pračky Siemens či jiné blyštivé zboží z reklam ORF či ZDF. Dosáhnout obchodů, plných takového zboží, nebylo pro tržní systém nic těžkého. Bohužel premisa, že volný trh bez pravidel všechno zmůže, není správná. Nepodařilo se to zásadní: změnit myšlení lidí, naučit je respektu k právu a demokratickým pravidlům, vybudovat fungující, nezávislé instituce právního státu. Být součástí společenství států demokratické Evropy neznamená jen čekat s nataženou dlaní, ale dát svůj um a síly ve prospěch celku, a když jde do tuhého, prokázat alespoň elementární solidaritu (o to víc, když si necháme vyplácet nemalé prostředky). To však není možné v situaci, kdy politiku a stát ovládli jedinci hnaní osobním prospěchem.

Bez ideálu, bez vědomí mravního povolání, není národa, napsal již v roce1886 H. G. Schauer, což si lze vysvětlit tak, že při absenci těchto hodnot je jakékoli volání po hájení národních zájmů jen výkřikem do tmy.

Ptám se tedy, kde je étos zakladatelů českého státu, Masaryka, Havla a vůbec oné převratné doby roku 1989?

Není se co divit, že podstatná část Čechů vůbec nezná základní hodnoty, na jakých naše státnost stojí. Dodnes jsme ani nenašli odvahu v našem městě – metropoli jižních Čech – vystavět památník, dokonce ani pamětní desku, připomínající ony přelomové listopadové dny roku 1989, onu myšlenku budování spravedlivé společnosti uprostřed spojené Evropy. Vždyť tyto události změnily naše životy ne méně než události roku 1918. Není čas na nápravu?