Proč nerosteme aneb ztracená Babišova dekáda

Jeví se to jako poměrně komplikovaný ekonomický problém, protože stagnace a vysoká inflace v důsledku dvojího šoku z covidu a Ruskem rozpoutané války zasáhla všechny evropské země. Porovnávání receptů není snadné, protože každá země volila jiný rozsah a způsob veřejné podpory pro své občany a firmy.

Přes různé rozdělení zisků, ztrát, rozpočtových schodků, míry inflace i růstu HDP je objektivně hospodářské oživení v Česku vůbec nejhorší ze všech unijních států. Přitom jsme si v krizích rozhodně nevedli tak špatně.

Ale možná, že odpověď neleží v aktuálních krizích a návazných krocích, kam se upínají naše zraky. Možná nás jen dohání tři oblasti, které jsme v minulosti zanedbali:

1) Nedostupné bydlení

Nízkou spotřebu domácností, která výrazně přispívá k mdlému výkonu naší ekonomiky navzdory plné zaměstnanosti, lze vysvětlit i tak, že příliš velkou část disponibilního příjmu utrácíme na uspokojení našich základních potřeb, kam bydlení bezesporu patří.

Zároveň je bydlení ve srovnání s ostatními státy EU nejméně dostupné. Není to nová situace, na to, že se málo staví si stěžujeme určitě více než 10 let. Kromě těžkopádného stavebního zákona jsou problémy i s územním plánováním. Postavit v Česku bytový dům stojí mimo jiné i deset a více let času, což samozřejmě projekty prodražuje. Dopady nedostatečné výstavby jsou ale mnohem hlubší, než by se mohlo zdát.

Nejen, že bydlení ukusuje příjmy, které bychom jinak mohli utratit za zboží a služby. Naši úvěrovou kapacitu vyčerpáváme na bydlení a už nám nezbývá na podnikání. Bydlíme tam, kde nechceme, a úspory schraňujeme na to, abychom mohli bydlet více v souladu s našimi potřebami. Nedostatek bydlení omezuje mobilitu pracovní síly – stěhování za prací uvnitř Česka i příliv zahraničních pracovníků. Přicházíme tak o část lidského potenciálu.

Posledním pozitivním impulsem pro český trh s bydlením byla deregulace nájemného, která definitivně skončila 01. 01. 2013, od té doby mluvíme o zjednodušování a digitalizaci stavebního řízení a dál jsme se neposunuli.

2) Energetický skanzen

Z hlediska uhlíkové stopy na obyvatele držíme první příčku před Polskem a Německem. Oba naši sousedé nám ale utíkají jak v rychlosti dekarbonizace, tak v cenách. Přes z našeho pohledu iracionální odklon Německa od jádra průměrná cena elektřiny v Německu vytrvale klesá pod průměrnou cenu v Česku.

Často skloňujeme tzv. Green Deal a jeho dopad na český průmysl, ale uniká nám to podstatné. V energetické krizi jsme nedopláceli na rozhodnutí odstřihnout se od ropy a plynu od různých diktátorů. Dopláceli jsme na to, že jsme to neudělali už dříve.

Historický průšvih v podobě vysokých výkupních cen ze solárních elektráren v Čechách reputačně poškodil obnovitelné zdroje, avšak my jsme nepostavili ani žádné jiné zdroje. Zpackané tendry na Temelín a Dukovany, zaříznutí projektu plynovodu Stork II s Polskem a nedostatečné propojení přenosových soustav s okolními státy nevytváří lichotivý obraz uplynulé dekády.

Část naší politické reprezentace stále žije v představě, že Green Deal budou řešit, že budou zachovávat uhelné elektrárny a ochrání tak naši energetiku a ekonomiku před „zeleným šílenstvím“. Realita je ovšem taková, že Green Deal je hotov, konec uhlí je dán a naše zaostávání v oblasti zelené energetiky způsobuje vysoké účty za elektřinu pro podniky i firmy, ohrožuje konkurenceschopnost i atraktivitu země pro investory.

Pokud chceme přilákat do Česka jakoukoliv gigafactory na auta, baterky, čipy či cokoliv jiného, měli bychom být schopni deklarovat dostatek obnovitelné či bezemisní energie, pokud to nedokážeme, tyto nové investice k nám nebudou chodit a pokud naše firmy nebudou schopny prokázat svým zákazníkům, že vyrábí nízkoemisně, jednoduše o tyto zákazníky přijdou. Udržování starých pořádků v energetice není výhoda, ale zaostalost, jejíž dopady již reálně pociťujeme.

3) Podnikatelské prostředí

Bohužel nezvládnutá energetika není to jediná, co činí naši zemi pro investice méně atraktivní. Ukazuje se, že nemáme ani připravené plochy, kde by se mohly případné nové investice realizovat. Tím se obloukem vracíme k bodu číslo 1 – územní plánování a stavební řízení jsou zkrátka stále naší velkou slabinou s hlubokými dopady.

Podnikatelské prostředí neprošlo v uplynulých deseti letech zásadními změnami, natož k lepšímu. Nejviditelnější bylo zavedení a zrušení EET, který podnikatele očividně zatížil bez jakéhokoliv doložitelného přínosu pro stát.

Jednotné inkasní místo, které by přineslo skutečné usnadnění komunikace mezi státem a podnikateli, bylo zrušeno dříve, než se spustilo a nyní se diskutuje o jeho vzkříšení. Úroveň digitalizace státu je slabá a podnikatelé stále musí vykazovat mnoho stejných údajů na různých místech.

Vládní investice do infrastruktury nestačí tempu našich sousedů a pokud by někdo namítal, že měl přeci pan Babiš investiční plán, tak bych rád korigoval, že nešlo o investiční plán, ale wish list. Jako dopis Ježíšku, kde si ANO posbíralo seznam nápadů, co kde postavit. Rozdíl mezi wish listem a investičním plánem je ve vyhodnocení přínosu těchto investic, od čehož se pak odvíjí jejich prioritizace a realizace. Na tento podstatný detail ANO zapomnělo, což je možná omluvitelné pro stranu, která žije z populistických slibů, ale odpovědně se podle toho nic realizovat nedá.

Naše zaostávání v oblastech bydlení, energetiky a podnikatelského prostředí má hluboké vzájemně provázané důsledky, které se podepisují do našeho HDP a životní úrovně. Náprava si vyžádá nějaký čas, protože ztracenou dekádu nedoženete za dva roky a nejspíše ani za čtyři.

Všechny tři slabiny Česka, jejichž důsledkem je zaostávání v hospodářském výkonu, spojuje zamrznutí reforem od roku 2013. Deset let vlády dua Zeman-Babiš jsme fakticky ztratili a dnes se odrážíme ze stavu, kde jsme byli i v roce 2013. Chlácholilo nás, že jsme se v těch uplynulých deseti letech nijak špatně neměli, jen ten zbytek světa na nás nepočkal.