Dagmar ŽITNÍKOVÁ, předsedkyně, Odborový svaz zdravotnictví a sociální péče
Ministerstvo zdravotnictví připravilo protikorupční strategii. Ale je to pouze dokument, který se má týkat jím přímo řízených nemocnic. Je to pouze pár zásad. Kdyby se třeba ty zásady překlopily do vyhlášky, kdyby se překlopily do formy zákona, kdyby platily pro všechny nemocnice, protože ministerstvo má pouze 20 nemocnic, a v České republice je 196 nemocnic, tak by určitě peníze v tom systému se našly. Nám vadí to, že ty peníze se v současné době bez toho, aniž by se ten systém jakýmkoli způsobem napravil, měly vytáhnout z kapes lidí. A konkrétně my tady pořád hovoříme o tom a o těch makroekonomických dopadech, ale nehovoříme o těch lidech. Například diabetici mají mít nárok na inzulinové pero, v současné době pouze do tisíce korun. Dneska je to inzulinové pero v rozsahu 5 tisíc. Pacienti, kteří mají třeba stomie, nemají dostat příště uhrazené některé prostředky z veřejného zdravotního pojištění tak, jak je mají uhrazené dneska. Mají dostat pouze prostředky v rozsahu 75 % nejméně ekonomicky náročné verze. Lidé, kteří například mají dneska možnost ze zdravotního pojištění dostat různé zvedáky nebo pomůcky, které se týkají pacientů, kteří jsou bezmocní, nemohou se hýbat, je mají hrazené do výše 100 %. Zase opět, dostanou je pouze v 75 %. ...
TOP 09
Je třeba rozlišit soukromé nemocnice a příspěvkové organizace státu či samospráv nebo akciové společnosti samospráv. U soukromé nemocnice je její vnitřní fungování plně v rukou majitele, a pokud nemocnice nefunguje efektivně, přichází o peníze právě majitel, nikoli daňový poplatník.
Jiná je situace u organizací státu a krajů. Zde je dobré hospodaření zodpovědností vedení, potažmo politické reprezentace. V případě ministerstva zdravotnictví je pak tato zodpovědnost na ministrovi Hegerovi, potažmo TOP 09. Co se samospráv týče, nelze si představit, že by tato zodpovědnost byla odňata hejtmanům. V takovémto případě bychom se vystavovali (a to cekem oprávněně) kritice, že neúměrně centralizujeme a omezujeme pravomoci zvolených zástupců lidu.
Hejtmani by tedy měli skutečně následovat příklad ministra zdravotnictví a protikorupční strategie implementovat, ale rozhodnutí musí učinit sami… Současná legislativa jim k tomu dává do rukou veškeré potřebné nástroje. Jako zřizovatelé mají ve svých nemocnicích vždy konečné slovo.
Dagmar ŽITNÍKOVÁ, předsedkyně, Odborový svaz zdravotnictví a sociální péče
/o nároku pacienta/ … Dneska máte v zákoně jednoznačně definováno, na co pacient nárok má. Je to tam vymezeno pozitivně i negativně. Je to v zákoně 48 a z toho se tady vlastně nějakých 20 let vycházelo a fungovalo to. To, co jste připravili teď, je naprostý právní paskvil, protože z toho ustanovení paragrafu 13, které je dnes, je naprosto, v Poslanecké sněmovně je naprosto jednoznačně jisté a jasné, že pacient bude mít nárok na péči, která je, já to tady si dovolím odcitovat, vlastně která, pacientovi se hradí ze zdravotního pojištění péče s cílem, která odpovídá zdravotnímu stavu pojištěnce a účelu, jejíž má být poskytnutím dosaženo. A je pro pojištěnce přiměřeně bezpečná. Všechny odborné společnosti se ptaly, co je to přiměřené bezpečí. Tady ten pojem nikdo nezná. Je v souladu s dostupnými poznatky lékařské vědy, ale vy tady už automaticky v tomto zákoně stropujete to, že bude mít pacient nárok pouze na péči, která je v ekonomicky nejméně náročné formě. Ta drahá péče, centrová péče a péče, která je dnes dávána pacientům a je jim dávána velmi v rozsáhlém komplexu, tam nikde popsána není. A navíc vy už v té novele zákona 48 naprosto přesně definujete to, že pacienti, respektive koneční spotřebitelé, vy už neříkáte ani klienti, už hovoříte o pacientech jako o konečných spotřebitelích, tak říkáte, že budou mít nárok pouze na zdravotní pomůcky a na léky ve variantě nejméně ekonomicky náročné.
TOP 09
V tomto případě zřejmě paní Žitníková nepochopila smysl toho ustanovení. Drahá a centrová péče není definicí nároku nijak omezena či znepřístupněna. Lékař stanoví diagnózu, stanoví cíl léčby a z toho vyplynou různé varianty, jak se k tomuto cíli dostat.
V mnoha případech bude varianta pouze jedna, a ta bude hrazená. V některých případech ale ke stanovenému cíly povede několik variant, které jsou z terapeutického hlediska stejně účinné a v souladu s dostupnými poznatky lékařské vědy. Samozřejmě ale některé budou dražší, jiné levnější.
Vzhledem k tomu, že cílem je poskytnout adekvátní péči všem pacientům, pojišťovna bude hradit ekonomicky nejméně náročnou možnost. Pokud by hradila terapeuticky srovnatelnou, ale dražší variantu, bylo by to nehospodárné a takto promrhané finance by chyběly dalším pacientům. Aby to bylo úplně jasné – pokud pacient bude trpět těžkým onkologickým onemocněním a jediná varianta jeho léčby, která je v souladu s dostupnými medicínskými poznatky, bude dlouhá a velmi nákladná centrová péče, pak tato péče bude standardem.
Dagmar ŽITNÍKOVÁ, předsedkyně, Odborový svaz zdravotnictví a sociální péče
Ano, ta regulace bude, ale bude pouze do výše 75 procent ekonomicky nejméně náročného zdravotního prostředku. A co se týká těch okolních evropských zemí a vůbec té situace, o které tady hovoříme a o konkurenci zdravotního pojištění, podívejte se, nejvíce tržní zdravotnictví má v podstatě Amerika. A je tam téměř 60 procent nebo 60 milionů Američanů, kteří nemají zdravotní pojištění. Když si srovnáte systémy, kde zdravotnictví si vzájemně konkuruje a je to například Jižní Amerika, kde se zavedly některé úplně jiné odlišné principy okolo roku 2000 a funguje to tam 10 let, tak tam obrovským způsobem extrémně narostly počty lidí, kteří nemají dnes přístup ke zdravotní péči. A co se týká spoluúčasti, tak Česká republika na tom není zase až tak úplně špatně, protože například Velká Británie má stejné procento spoluúčasti jako Česká republika. Stejné procento spoluúčasti jako Česká republika má například i Nizozemí nebo Švédsko, takže není pravdou, že v České republice je v Evropě nejnižší spoluúčast a navíc ve všech evropských zemích se ta spoluúčast posuzuje jinak. Takže například Německo do té spoluúčasti započítává něco úplně jiného než Česká republika. Takže tím pádem nelze vycházet z relevantních podkladů a nelze říci, že Česká republika vlastně má jednu z nejnižších spoluúčastí v Evropě. To tak skutečně není.
TOP 09
Spoluúčast je v ČR velmi nízká, opravdu jsme na chvostu zemí OECD. Srovnávání s USA či zeměmi Latinské Ameriky je nemístné, jelikož jejich systémy jsou radikálně odlišné od systému našeho, ať již nyní, či po zamýšlené reformě. Žádná parlamentní politická strana nechce měnit stávající systém, kdy zdravotní pojištění je povinně vybíráno formou zdravotní daně a pojišťovny musí povinně pojištěnce přijmout, nehledě na jeho zdravotní stav.
Právě proto, že TOP 09 a celá koalice má zájem na zachování tohoto stavu, je třeba provést reformu, a zajistit tak finanční udržitelnost systému. Podíváme-li se na účty českých domácností, je vidět, že zdravotní výdaje mají na celkových spotřebních výdajích podíl v průměru 2,7 %. Například na cigarety a alkohol vydá průměrná česká domácnost téměř 3 % svých spotřebních výdajů. Domácnosti penzistů potom na zdraví vydávají průměrně 4 % svých spotřebních vydání. Je třeba zmínit, že v těchto vydáních jsou zahrnuty i různé vitamíny, kontaktní čočky, náplasti a podobně.
Zde je nutné také podotknout, že penzisté a děti jsou chráněni nízkým zastropováním možné spoluúčasti. Nejchudší obyvatelé, kteří žijí ze sociální podpory, jsou zase od většiny plateb v systému osvobozeni. Na tyto nejvíce ohrožené tedy nemůže nikdy zvýšení spoluúčasti dolehnout v plné výši, jelikož je stanovena určitá nepřekročitelná mez.
