Kdekdo se s tím setkal. Vymalování pokoje – a s papírem, nebo bez? A cena na tom samozřejmě závisí. Hlídání dětí. Chůvy, služebné… Zpravidla platba na ruku. I autor tohoto článku, snad ho paměť neklame, vzpomíná, jak mu jeden z ministrů současné vlády před zhruba tuctem let nabídl za zpracování jistých ekonomických analýz finanční vypořádání bokem. Zdá se, že šedá ekonomika je všude kolem nás. Že je země prošedivělá skrz naskrz. Přitom podíl šedé ekonomiky na hrubém domácím produktu tuzemského hospodářství činil v roce 2014 pouze 15,3 procenta (zde podrobnější statistika [PDF]; zde způsob výpočtu [PDF]). Tato hodnota je nižší než průměr Evropské unie, který činí 18,6 procenta. Příznivý je rovněž trend. V posledních dvanácti letech podíl šedé ekonomiky takřka setrvale klesá. Vždyť ještě v roce 2003 představoval 19,5 procenta.
Pětkař jako vzor
Pochopitelně, podíl 15,3 procenta není důvodem k jásání, pořád je co zlepšovat. Potěšující je ale nejenom to, že dosahujeme nižší hodnoty než země Evropské unie ve svém průměru, ale také to, že za státy, které jsou mnohdy uváděny coby „vzorové“, zaostáváme docela nepatrně. Německo loni vykázalo podíl šedé ekonomiky odpovídající 12,2 procenta a Švédsko zase 13,6 procenta.
Za „vzor“, i když v poněkud jiném smyslu, nám dávají ještě jednu zemi, a sice Chorvatsko. Ta totiž k 1. lednu 2013 zavedla systém elektronické evidence tržeb. V balkánské zemi k tomu mají svůj dobrý důvod, velikost šedé ekonomiky tam loni odpovídala 28 procentům. Šedá ekonomika je tam tedy skoro dvakrát rozsáhlejší než v České republice. Když je nám nyní tedy Chorvatsko „vzorem“, je to, jako by si dvojkař, který chce být jedničkářem, bral příklad z pětkaře, který se snaží zařadit mezi čtyřkaře. Asi v těchto intencích nyní jedná Babišovo ministerstvo.
Když na čísla pohlédneme blíže, zjistíme, že velikost šedé ekonomiky v poměru k hrubému domácímu produktu klesá v České republice – tedy dosud bez uplatňované praxe elektronické evidence tržeb – rychleji než ve zmíněném Chorvatsku. Kde už tržby evidují třetím rokem. V letech 2012 až 2015 totiž velikost šedé ekonomiky v poměru k HDP klesla v České republice zhruba o 5,6 procenta, kdežto v Chorvatsku jen o 4,5 procenta. Přitom platí, že tam, kde je šedá ekonomika rozsáhlejší, by mělo být snížení jejího podílu na HDP relativně snazší. Jde o analogii tomu, že pro pořízka s váhou půldruhého metráku je zřejmě snazší zhubnout nějakých dvacet kilo než pro člověka o hmotnosti osmdesát kilo. Pětkařovi také zřejmě stačí naučit se relativně méně, aby se z něj stal čtyřkař, než dvojkařovi, aby z něj byl premiant. Ať se tedy na chorvatská data díváme tak či onak, z té či onaké strany, nelze v nich nalézt nic, co by nás mělo inspirovat.
Inspirujme se u premiantů
Otázkou tedy je, proč se inspirujeme u pětkařů, a nikoli u jedničkářů. V Evropě je takovým jedničkářem Švýcarsko. Loni tam podíl šedé ekonomiky na HDP činil 6,9 procenta, což je jedna z nejnižších hodnot na světě (nulovou hodnotu mají možná tak jedině v Severní Koreji). Daňové příjmy státní kasy, včetně příjmů ze sociálních odvodů, tvořily v roce 2013 celkem 27,1 procenta švýcarské ekonomiky (viz data OECD). To je nejnižší podíl mezi evropskými zeměmi OECD. Jinými slovy, Švýcaři jsou daňovými povinnostmi zatíženi jen poměrně slabě, v porovnání s občany jiných hospodářsky vyspělých zemí starého kontinentu. V Česku ten samý podíl dosahoval v roce 2013 hodnoty 34,1 procenta. To není úplné zlé, vlastně se tehdy jednalo o přesný průměr všech zemí OECD.
Docela jiný obrázek ale získáme, když k hrubému domácímu produktu vztáhneme pouze sociální odvody. Náhle je Česká republika, se 14,8procentním podílem, zemí s druhým nejvyšším zatížením mezi všemi zeměmi OECD (viz data OECD). Hůř je na tom pouze Francie. Naopak Švýcarsko se 6,7procentním podílem (platí pro rok 2013) je na tom společně s Islandem, Irskem a Británií nejlépe. Nikoli náhodou také Británie či Irsko patří k zemím s vůbec nejnižším podílem šedé ekonomiky na HDP na světě. Řada empirických studií (viz např. zde [PDF, str. 7]) totiž dokládá, že daňové zatížení ekonomiky, a zvláště její zatížení odvody, jsou klíčové faktory vysvětlující existenci a rozsah šedé ekonomiky. Čím větší je zatížení ekonomiky, tím rozsáhlejší je zpravidla její šedá zóna.
Až další v pořadí jsou jiné faktory vysvětlující šedou ekonomiku (viz zde [PDF, str. 7 a dále]. Ať už jde o kvalitu institucí (čím korupčnější byrokracie je, tím méně jsou občané ochotni plnit své daňové povinnosti), regulace (například čím tužší jsou regulace pracovního trhu, tím vyšší jsou náklady práce a tím spíše se vyplácí únik do šedé zóny) či kvalitu veřejných služeb (čím je tato kvalita vyšší, tím ochotněji občané plní svojí daňovou povinnost). Až po těchto všech faktorech se svojí významností umisťuje ten, kterému Babišovo ministerstvo přisuzuje primát, zjevně nezasloužený, tedy faktor jakéhosi odrazení. Odrazení od nekalého jednání v podobě daňových úniků. Právě za tímto účelem, za účelem odrazení, bude do praxe uvedena elektronická evidence tržeb.
Nalijme si čistého vína
Proč má odrazování jen poměrně malý vliv na velikost šedé ekonomiky, jak můžeme pozorovat například ve vzpomínaném Chorvatsku?
Řada podnikatelů a živnostníků podniká prostě jenom díky tomu, že se jim daří před státem zamlčet část, či dokonce veškeré své příjmy. To jsou ty chůvy, služebné, malíři pokojů… Ale i dnes-už-ministr poptávající ekonomickou analýzu. A mnozí další. Třeba i provozovatelé restaurací. Přesná čísla vzhledem k povaze věci zjistit nelze, ale je zřejmé, že podstatná část těchto ekonomických subjektů při zpřísnění podmínek prostě „zavře krám“. Na ministerstvu financí si bláhově představují, že tomu bude jinak, že se ti podnikatelé a živnostníci po zavedení evidence tržeb jenom přesunou z šedé ekonomiky do ekonomiky „bílé“, do ekonomiky deklarované. Že tedy konečně začnou zcela v souladu se zákonem plnit své daňové povinnosti. Jenže tak to nebude. Ti lidé prostě v řadě případů půjdou na „pracák“. V horším případě se uchýlí do „černé“ ekonomiky. Jen část z nich bude tancovat, jak ministerstvo píská, tedy zůstane u podnikání a bude daně odvádět, jak se má. Výsledným efektem evidence tržeb tak bude tlak na růst nezaměstnanosti a na útlum celkového ekonomického růstu země. Uvažme totiž také to, že prostředky vydělané v šedé zóně jsou velmi často utráceny už v zóně oficiální, v zóně deklarované.
Jak odpradávna ví každý dobrý obchodník či vladař, celospolečenské bohatství vzniká tam, kde se točí peníze. Jen na tom našem ministerstvu financí na toto zapomínají a svým chystaným zásahem hodlají otáčení peněz – a tedy tvorbu bohatství – omezit. To vše navíc v čase, kdy se ekonomika stále jen zotavuje z krizových let. Lépe řečeno, z krize „ji zotavují“ hlavně právě podnikatelé a živnostníci, z jejichž daní je i Ministerstvo financí i se svým ministrem placeno.
Z druhého konce…
Abychom se nepochopili špatně, nechci hájit ty, co nedodržují zákon. Daně se platit mají – a v plné výši. Pokud však vládě jde opravdu o snížení podílu šedé ekonomiky, jde na to snad nejméně efektivní, empiricky nepříliš podloženou cestou. Ekonomický výzkum a dlouhá řada statistických časových řad z různých koutů světa jasně dokládají, že mnohem důležitější je míra celkového zatížení ekonomiky daněmi a odvody, míra vnímané (či skutečné) korupce úřednického aparátu či míra regulatorních zásahů do hospodářství. Máme pocit, že v jakémkoli z těchto ukazatelů už nemůže být lépe, že už nemůžeme dosáhnout nižší úrovně? Máme také pocit, že ani české dálnice lepší už být nemohou, o veřejném školství či zdravotnictví nemluvě? Pokud takové pocity vskutku máme, pokud tedy již nelze šedou ekonomiku dále snižovat úsilím na straně veřejné sféry, pak teprve – jak ukazuje ekonomický výzkum a prostá statistika – je legitimní se obrátit na sféru privátní. Vláda to ale bere hopem, z druhého konce.
Zásadní problém zavádění elektronické evidence tržeb nespočívá v této evidenci samotné. Spočívá v tom, že vláda vynechává několik opatření, která by k redukci šedé ekonomiky přispěla mnohem spíše. Vynechává je proto, že by musela začít u sebe, zamést si před svým vlastním prahem. Jednodušší je uplatnit represi, byť zaobalenou do paragrafových kudrlinek, na jiné, slabší. Když se chce stát dvojkař jedničkářem, zaručeným prostředkem je píle a odříkání, vlastní poctivá a svědomitá příprava na každou hodinu. To vše vláda vynechává. Chce být jedničkářem – alespoň to deklaruje –, ale jedná jen jako ten dvojkař, co pod pohrůžkou násilí před každou hodinou, před každým testem, nutí svoji mladší sestru, aby mu napsala tahák, a sám jde ven za zábavou. Z takového dvojkaře primus zřejmě nikdy nebude. Je třeba začít u sebe, pilně a svědomitě. To vláda bohužel nečiní.
Proto v tuto chvíli opravdu nemohu s elektronickou evidencí tržeb souhlasit.
Lukáš Kovanda
Zdroj: peníze.cz,13. 7. 2015
