Už v době habsburské monarchie existovala určitá omezení při nakládání s církevním majetkem. Církevní subjekty si tudíž při prodeji či nákupu majetku nad určitou hodnotu (tato hodnota byla v historii stanovena různě) musely vyžádat souhlas státního orgánu.
Byl vrácen majetek neziskovým organizacím jako jsou tělovýchovné organizace jako Sokol a Orel, Červený kříž. Rovněž byl vrácen majetek židovských obcí, nadací a spolků zabavený za holocaustu. Především však byl restituován rozsáhlý majetek obcí, jen u lesní půdy šlo o cca 400 tis. ha. Pro srovnání v případě církví mají všechny pozemky rozlohu 261 tis. ha.
Ve vztahu k ostatním právnickým osobám (nadace, spolky, obchodní společnosti) je nutno zdůraznit, že základní překážkou pro jejich reálné zařazení do okruhu oprávněných osob, je fakt jejich zániku bez právního nástupce po roce 1948, na rozdíl od osob fyzických. Pokud tedy právnické osoby v drtivé většině přestaly právně existovat, není subjektu, jemuž by mohla být zmírňována majetková křivda. Opětovné založení právnické osoby se stejným názvem, právní formou i eventuální vnitřní strukturou, po roce 1989, nelze považovat za právní nástupnictví.
V tomto smyslu je pro církve a náboženské společnosti charakteristické, a to na rozdíl od dalších právnických osob, obchodních společností apod., že trvají kontinuálně a je tedy zachována totožnost subjektu, jemuž byla způsobena majetková křivda, eventuálního právního nástupce a oprávněné osoby podle návrhu zákona o majetkovém vyrovnání.
Majetkové vyrovnání napravuje nespravedlnosti, které minulý režim spáchal. Vázat napravení spravedlnosti v těchto konkrétních věcech na další kritérium, které je spíše politického charakteru, by působilo nové křivdy. Při předchozích restitucí žádná taková kritéria aplikována také nebyla (např. snížení počtu obyvatel při restituci majetku obcí, či příslušnost ke KSČ u restituce majetku fyzických osob).
Odpověď na tuto otázku by si vyžádala rozsáhlou analýzu, neboť platí, že každá země má specifickou historii vztahů k církvím a náboženství vůbec. Jinak se choval komunistický stát k církvím v Polsku, Rusku a Československu. Z toho pramení i specifické postupy při restituci církevního majetku. Obecně platí, že ostatní postkomunistické země už mají otázku napravení křivd spáchaných komunistickým režimem vůči církvím vyřešenu. V příloze Vám zasílám informaci o restituci církevního majetku na Slovensku a v Maďarsku. Pokud byste měl zájem, můžeme Vám zaslat sborník z konference, která se tímto tématem zabývala.
Zákon č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou, nabyl účinnosti 13. 8. 1947, tedy již před 25. únorem 1948. Pro zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi je naproti tomu hranice 25. února 1948 nepřekročitelná, zákon výslovně stanoví, že k majetkové křivdě muselo dojít až po 25. únoru 1948.
K tomu, aby mohl být církvi majetek vrácen, je nezbytné, aby církevní subjekt vlastnil takový majetek po 25. únoru 1948 a aby mu byl tomto datu státem odebrán.. Lex Schwarzenberg konfiskoval pouze majetku Schwarzenbergů, nikoli majetek církve, už proto nemůže být takový majetek církvi nikdy vrácen. Další důvod je už výše zmíněn. Stát se stal vlastníkem majetku Schwarzenbergů (tj. hlubocké větve) už před 25. únorem 1948, zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi tuto hranici nepřekračuje.
