Vážené dámy, vážení pánové,
Nebudu sevám zde představovat, nebuduvám říkat, že mám tři velké děti, že jsem ženatý s jejich matkou a že mám rád přírodu. Myslím, že řada z vás mne již zná, ale hlavně si myslím, že to není to nejpodstatnější. Za podstatné, co bych Vám zde chtěl říct, považuji něco úplně jiného.
A sice to, že se nacházíme v době, kdy většina z nás je rozčarovanáz toho co se děje v naší zemi, a že s velkými obavami hledíme do zahraničí a do budoucnosti jako takové. Vy, kteří mě znáte, určitě nebudete překvapeni tím, že tuto situaci v naší společnosti a hrozby, kterých se všichni obáváme, považuji především za výzvu. Za velmi hlasitou výzvu k tvrdé práci na tom, abychom stav věcí společně začali měnit k lepšímu.
V dobách, kdy máme proti sobě naše politické oponentya tím myslím tradiční politické strany, se můžeme oddávat luxusu korektních debat, filozofických úvah či přetahování se o standardní exekutivní soupeření.
Bohužel tyto doby jsou pryč. Do politického střetu se dostáváme s něčím, co má velkou chuť omezit nebo možná úplně demontovat demokracii. Nastolit vládu jednoho náhorodohospodářského komplexu vedeného moudrým bohatým oligarchou, který na to celé bděle dohlíží, samozřejmě ve prospěch blaha celého národa. To není politický soupeř, to není někdo, kdo se chce férově utkat, to je někdo, kdo považuje parlament za žvanírnu a demokracii za nefunkční model. Začíná se objevovat termín vůdcovská demokracie.
A aby toho nebylo málo, nad tím vším se aktuálně vznáší hrůza 13. listopadu v Paříži, imigrační krize v celé Evropě a jako domácí shnilá třešnička na dortu, aktuální otřesný zážitek ze 17.listopadu v Praze,kdy prezident před sebeoslavným heslem a vlastním obrazem, říká, kdo je dobrý a kdo špatný. Okolo něj polofašistická klaka a policie nepouštějící studenty položit květiny k pomníku zavražděných studentů. Václav Havel by byl překvapen, jaké absurdní drama se u nás odehrává, bohužel mimo divadelní jeviště.
Toto všechno záměrně připomínám tady a teď. Připomínám to proto,protože jsem přesvědčen, že důvody pro obhajobu našich ideálů svobody a demokracie od roku 1989 nebyly nikdy větší.
Jsem přesvědčený, že vy všichni zde, se chcete, stejně jako já, za tyto ideály porvat.
Jak ovšem naplnit termín „porvat se za ideály“? Jak dokázat, že nejenom chceme, že si o tom nejenom umíme povídat, ale že jsme připraveni to dokázat?
V úvodu jsem zmínil, že bohužel skončila doba korektních debat. A v tom vidím ten klíč, ten nástroj.Lidé musí velmi přesně vědět a slyšet, co chceme, za čím si stojíme a hlavně co jsme připraveni udělat. Přesně pojmenovat jaké jsou naše zásadní priority v této době. Podmínkou nutnou je tedy naše schopnost rychle, jednoduše a hlavně srozumitelně pojmenovávat věci pravými jmény. Jedině tak přesvědčíme sebe i ostatní.
Není to vůbec tak jednoduché, jak to možná na první pohled vypadá, tím teď nemyslím nezájem medií či unavené lidi, na které se dnes a denně valí ze všech stran tuny zpráv.
Jsem přesvědčený, že musíme zapracovat na jedné velmi důležité věci.
Myslím tím naši společnou schopnost hledání a nacházení jednoznačných postojů. Schopnost vidět podstatu věci bez balastu, schopnost rozeznat důležité od méně podstatného a samozřejmě schopnost nekompromisního pojmenování. Ustoupit od vábivé možnosti širšího názorového kompromisu. Nevařit kaši, která bude mít ambici nasytit všechny strávníky. Prostě nekličkovat.
Záměrně uvedu ostrý příklad. V blízkovýchodní krizi je složité najít konsenzus, pokud bude docházet k útokům náboženských radikálů s lidskými obětmi. Ne, musíme říct, že jsme na straně Izraele. A že ten kdo zabíjí, je vrah, ne náboženský radikál.
Takovýto jednoznačný slovník není ale ani náhodou ústupem z našich ideálů, nebo posunutím hranic našeho vnímání světa. Je to pouze důrazné připomenutí, že jsme nezapomněli, jak se svoboda má amusí bránit. Že nikdy nezapomeneme na milosrdenství, ale že jsme připraveni být i nemilosrdní.
„Každé zásadní rozhodnutí a odhodlání vzniká tvrdým nárazem fantazie a představ na neveselou skutečnost.“ To řekl Karel Čapek, před osmdesáti lety a platí to stejně naléhavě dnes, tady a pro nás.
Ale pojďme dál.
Jakou společnost vlastně bráníme? Svobodnou, demokratickou a dlouhodobě prosperující. Je tospolečnost, kde rozhodující silou je střední třída. To tady dnes, už myslím, zaznělo.
Co je ovšem střední třída? A jsme opět u toho jednoznačného vyjadřování. Jsou to lidé, kteří pracují, platí daně a dodržují obecně závazná pravidla. Nejsou to velkopodnikatelé ani ti, co se vezou. Pro mne to jsou učitelé, vojáci, zdravotní sestry, živnostníci, prodavači, vědci, zemědělci, řemeslníci, technici..Tito lidé a nikdo jiný, jsou páteří zdravé společnosti, ve které chceme žít.
Jen tak mimochodem, ta střední třída, to jsme my všichni tady.
Tito lidé jsou standardem vzdělanosti a způsobu života!
Tedy jednoduše a jasně, společnost, kterou bráníme a chceme, je kapitalismus střední třídy. Není to ani kapitalismus oligarchický, který vidíme v Rusku, a který by někteří strašně rádi viděli i u nás. Ale také to samozřejmě není socialistický kapitalismus, který známe například v řeckém provedení.Model života na dluh, kdy si nejdříve půjčíme na kanape a potom na léčení proleženin.
Kapitalismus střední třídy je společností odpovědných a zodpovědných. Je to společnost těch, kteří skutečně vytváří a díky tomu také skutečně pomáhají.
Tento model společnosti má další zcela zásadní stavební kámen a tím je rodina. Nemá cenu zde vyjmenovávat její zcela nenahraditelnou úlohu v rovině sociální, výchovné, mezigenerační a ekonomické sounáležitosti. Něco, co stát ani při sebelepší vůli nikdy nemůže nahradit.
A úplně tím nejzákladnějším základním kamenem nad tím vším, je svoboda jednotlivce. Svoboda je pro mne definována nejenom jistotami zakotvenými v naší ústavě, ale také především nezpochybnitelnou jistotou, že stát je tu proto, aby poskytoval servis a službu svým občanům a nikoliv naopak. Tady je potřeba říct, až budeme mít možnost to předvést ve vládě, nesmíme na to, ani jeden den zapomenout!
Je samozřejmě spousta dalších podstatných věcí, které jsou důležité a zásadní, nicméně jsem přesvědčený, že dnes musíme upřednostnit tyto tři. Střední třídu, rodinu a svobodu člověka.Slovo upřednostnit myslím zcela vážně. Neubráníme střední třídu, rodinu ani svobodu, pokud neuděláme vše proto, aby tyto tři pilíře byly neotřesitelně silné. Musí být základním klíčem nejen v našem programu, ale i v konkrétních krocích, které připravíme a uděláme. To je cesta, jak nenechat vyhrát to, o čem jsem mluvil na začátku.
Velmi rád nasadím veškeré své síly k tomu, aby TOP09 dokázala získat postavení a sílu pro realizaci toho, co jsem se snažil popsat. Aby naše ideály měly šanci utvářet prostředí pro život našich dětí.
Závěrem mi dovolte Vás o něco požádat. Jistě se shodneme, že politika je o symbolech. Já považuji za velký a silný symbol, pokud by se místopředsedy TOP09 na další dva roky staly tři nominované dámy doprovázené doyenem naší strany Leošem Hegerem. Já tento tým místopředsedů podpořím a věřím, že získá i Vaši podporu. Moje chuť a odhodlání není dané židlí, na kterou se posadím, ale tím jestli cíl který máme, má smysl.A já věřím, že má!
Tomáš Tesař
