Dobré odpoledne dámy a pánové,
jsem členem TOP 09 od roku 2009 a do té doby jsem využívala jako pohled na svět pohled gymnaziálního učitele, který seznamuje studenty s poklady antiky, přednáší jim o dějinách filosofie a snaží se s nimi najít harmonii v lidském štěstí v hodinách etiky. Od vstupu do politické strany jsem přijala stejně tak jako vy všichni, kteří jste v tomto sále další povinnost, a to je dívat se na záležitosti naší společnosti také očima politika. Je v zásadě jedno, kdo z vás tak činí na úrovni komunální. Víte, že často to nejobtížnější co je, jsou diskuze se známými či s kamarády, to je také politika. Máme společný cíl, abychom vytvořili co nejsilnější skupinu těch, kteří pro celou naši zemi spoluvytvářejí pravidla, jimiž se potom my všichni musíme řídit.
Politika je umění možného. To víme. Existují však také kategorie dobré, správné, spravedlivé. Když se budeme bavit o možném, tak možné znamená schopnost prosadit, cosi realizovat. Vloudí se nám tam často také kategorie výhodné, a pak se musíme velmi tvrdě ptát, komu, pro koho je něco výhodné. Já si dovolím soustředit se na onu kategorii spravedlivé, dobré a správné. Kde máme nějaký zdroj pro to poznat, co takové je? Ten zdroj je v evropské tradici. Víme, že již naši předkové ve starověku věděli, že pravidla, která kdokoli vytváří, musí snést tři přísná měřítka. A to je:
V podstatě naši voliči to neříkají těmito slovy, ale tuto zprávu nám naši voliči dávají. Sama jsem často označována a nebráním se tomu, za pravdoláskaře. Nedávno mi někdo na facebooku dost ostře kontroval s tím, abych neotravovala s Havlem a že pravdoláskařství není v módě. Já neotravuji s naším prvním demokratickým prezidentem, protože on si nemůže dělat nárok na autorství hledání pravdy a vidění v hodnotě lásky jedno z nejcennějších věcí, které lidé mají. Už ti nejmoudřejší na počátku evropské civilizace věděli, že když hledáme pravdu, tak rozkrýváme a odkrýváme všechny možné souvislosti. Občas ta pravda jen tak probleskne a pak zase zmizí, nebo nám visí před očima jako memento a my často nejsme ani rádi, protože prostě víme, že té pravdě jen obtížně dostojíme. Druhou část onoho fenoménu pravdoláskařství je láska. Tu rozeznala už antická civilizace jako jediný spolehlivý, konstruktivní princip. Ten druhý fundament evropské kultury – křesťanství – lásku ještě posunul a povýšil na schopnost citlivě přemýšlet o všech lidech a neodepisovat ani ty, kteří se nám třeba nelíbí. Myslím, ačkoli to zní absurdně, že tyto dva principy i v politice v nějaké formě uplatňovat lze. Vědomí, co je dobré nebo co by bylo dobré, správné a spravedlivé, nesmí nikdy vymizet. Musí být trvale přítomno při všem konání, které v politice konáme, i když víme, že tam hledáme, co je realizovatelné a co je možné. V evropské tradici k tomu znovu najdeme zdroj. Když moudří pojmenovávali některé profese, tak u těch profesí, kde vedle dokonalého řemesla bylo zapotřebí ještě něčeho navíc. To byla vize, to byl ideál, o těchto profesích mluvili jako o umění. Zejména o lékařství a o právu. My víme, že i když lékař nemůže vždycky všem pomoci, i když soudce nemůže nikdy nalézt absolutní spravedlnost, neznamená to, že se o to nemusí snažit. A stejně je na tom umění zvané politika. Připomínám, že politický protivník by neměl být ten, kterého nenávidíme, na druhé straně ale máme povinnost ze všech sil bránit v tom, aby cokoli špatného realizoval. Kandidaturu přijímám a děkuji všem, kteří mi dají svoji důvěru.
V Praze 8. 12. 2013
