Dámy a pánové, já se pokusím být stručný i v tak složité materii, jako jsou veřejné rozpočty. Na začátek musím totiž také poděkovat. Když se jednou měsíčně scházíme ministři financí zemí Evropské unie (tedy Fajmon a Strejček říkají, že ne), ale opravdu se scházíme, tak si vždycky popláčeme na rameni, jak nás nikdo nemá rád. Ministry financí v dobách šetření nikdo nemá rád. Řada mých kolegů říká, jak jsou osamoceni, jak je nikdo nemá rád ani ve vládě. Všichni po nich chtějí peníze, ale oni jsou odpovědni za celkovou bilanci a nemohou vyhovět. A já se jim vždycky chlubím, že určitá část vlády, minimálně ministři za TOP 09 v této pozici nejsou, že jsem od nich nikdy nezažil, že v okamžiku nezbytných úsporných opatření by vyděračsky naléhali na to, aby dostali víc, že jejich resort je specifický. U koaličních partnerů to bohužel zažívám, ministr říká, já bych vám ty peníze chtěl dát, ale on ten ošklivý Kalousek je nedá. Ministři za TOP 09 tohle nedělají. Chápou to jako společné dílo a já jim za to velmi děkuji. Zrovna tak poslaneckému klubu, který to rovněž chápe. Poslanecký klub vlastní strany je ten jediný, jehož poslanci nepožadují žádné výhodičky pro své obce, regiony apod. Z ostatních poslaneckých klubů chodí, zvláště ti, kteří nejvíce kritizují. Já jim stejně nic nedám, není jim to nic platné. To, že vlastní to nedělají, je také zpráva o tom, že klíčový úkol, že budeme stabilizovat veřejné rozpočty, vnímáme jako svoji společnou prioritu. Toho si vážím.
Hovoříme o reformách: musíme si být vědomi toho, že jsou nezbytné pro dlouhodobou stabilizaci veřejných rozpočtů, nicméně hovoříme-li o dlouhodobé stabilizaci, tak si také musíme říct, kdy můžeme očekávat praktické dopady reforem, ať už zdravotního pojištění, sociálního pojištění, sociálních dávek, kdy můžeme očekávat praktické dopady do bilance veřejných rozpočtů i do ekonomiky. I kdyby startovaly ty reformy teď, jako že teď nestartují, teď se pouze schvalují a startovat převážně budou v roce 2013, i kdyby byly dílo dokonalé, jako že nemohou být dílo dokonalé, protože je to dílo lidské nikoli boží, a navíc ještě vhodně zkombinované svěžími nápady jednoho koaličního partnera. Je to dílo dobré, ale nemůže být dokonalé. Ale i tak nemůžeme s praktickými viditelnými dopady počtívat dříve než za tři nebo čtyři roky. To je objektivní fakt. Ta turbulentní situace nedává šanci čekat 3 - 4 roky, až zafungují reformy. Reformy jsou nezbytným středně- a dlouhodobým nástrojem, ale my musíme volit i okamžité nemilosrdné parametrické změny, ale nám to nerozjelo, abychom nezadlužovali zemi více než je nezbytné. K tomu docházelo za ten rok a půl, co za tohle odpovídáme, a obávám se, a hlásím, že docházet bude dál.
V jaké jsme byli situaci? V roce 2010, když jsme převzali v srpnu odpovědnost za své resorty, tak jsme také převzali rozpočet Fišerovy vlády, která poté, co padly předčasné volby, v podstatě už rezignovala na jakýkoli aktivní krok ke stabilizaci veřejných rozpočtů. Můj zesnulý přítel, tehdejší ministr financí, se snažil, ale zůstal v tom zcela osamocen vzhledem k tomu, jak ta vláda byla složena a jakou měla politickou podporu, tak konkrétní kroky nebylo možné udělat. Přebírali jsme rozpočet, který měl schválený deficit celkových veřejných rozpočtů na 5,3 % a věděli jsme, že když neuděláme nic, tak skončíme na 5,8 %, to znamená, že jednak o půl bodu překročíme schválený zákon, ale především o sobě vyšleme do světa zprávu, že fiskálně odpovědná reformní vláda první, co udělala, překročila schválený deficit rozpočtu se všemi negativními reakcemi, které to má na důvěru investorů a výši úroků při profinancování našeho dluhu. Tak jsme si vyhrnuli rukávy, vzali do ruky nože a udělat to, co se dá - prostě ořezat. Ořezat vše, co se v tom roce ořezat dalo, abychom se dostali zpátky na 5,3. Když něco děláme, tak to děláme pořádně a dostali jsme se na 4,8, snížili jsme to o jeden celý bod. Což významným způsobem, včetně toho, jak byl také schválen rozpočet na rok 2011, výrazným způsobem zlevnilo profinancovávání našeho dluhu. Česká republika má výpůjční potřebu kolem 200 miliard ročně. Nepůjčuje si jen na deficit, ale půjčujete si i na splátku jistin starých dluhopisů. Musíte refinancovat ten dluh, když vám dojedou jistiny, musíte vydat nové, abyste z jejich výnosu zaplatili starou jistinu. Z této výpůjční potřeby, ze správy tohoto dluhu platíme úroky. Díky tomu, že vláda dala jasný signál, jakým způsobem si představuje stabilizaci veřejných rozpočtů, také díky skvělé partě lidí, kterou jsem tam dostal, protože jsem tam udělal zásadní personální výměny, ale to nejdůležitější je zpráva vlády, jakou bude dělat fiskální politiku. Jen letos se podařilo uspořit 15 miliard na správě státního dluhu - neutratíme je, byť jsme je měli rozpočtovány. Úroky díky důvěře investorů zlevnily. To je konkrétní dopad odpovědné rozpočtové politiky. Celkovou strategií - my jsme si přáli tempo rychlejší - koaličního výstupu je snižovat trajektorii ze 4,6 v letošním roce míříme v příštím roce na 3,5 a v roce 2013 na 2,9 a v roce 2014 na 1,9 procenta HDP. Dodržíme-li - a já jsem přesvědčen, že je to naše povinnost - tak to bude znamenat, že poprvé od roku 1998 zastabilizujeme relativní výši státního dluhu a že neporoste. Poroste sice v nominálních číslech, ale neporoste v poměru k HDP. Zastavíme ji někde kolem 41 % a už neporoste, už tam zůstane. To je to klíčové. To, co znepokojuje na vývoji veřejného dluhu, je ten trend, růst. My máme poměrně nízkou míru. Když je sklenice poloplná a dál se plní, je to špatně, když je poloprázdná a vyprazdňuje se, zaplať pán Bůh za to. Při této fiskální strategii jsme schopni to kolem 40 % zastabilizovat, pak by měly nastoupit účinky reforem. To je ta základní fiskální strategie.
Jsou tři možnosti, jak samozřejmě krotit deficit. To je na straně výdajové, legislativními opatřeními na straně výdajové, to je tedy - když to řeknu natvrdo - snižování a selekce a efektivnost v sociálních dávkách. Pak je to legislativa na straně příjmové - zvyšování daní. Já bych tady na vývoj daňové kvóty chtěl zdůraznit, že nezvyšujeme daňové zatížení, jen měníme strukturu daňové kvóty. Já bych si to přál víc, přesunujeme zátěž z přímých odvodů do nepřímých daní, tj. do DPH. Vezmete-li si celkovou výši přerozdělování v rámci této fiskální strategie, tak ji nezvyšujeme. Složená daňová kvóta osciluje kolem stejného čísla.
Jaromír Drábek už popsal podrobně společné dílo, především jeho dílo, ale bylo mi ctí předkládat onen druhý a třetí pilíř a spolupracovat na něm, já bych k tomu chtěl rád doplnit dva argumenty, které by měly zaznít naprosto jasně. Ten první argument je argument proti tomu, že vyvádíme z důchodového pilíře nějaké peníze, které dáváme soukromým penzijním fondům. Za prvé zdůrazňuji, že nic z povinného penzijního systému ten návrh nevyvádí. Naopak - ten povinný systém posilujeme. Protože i ten druhý pilíř je povinný penzijní systém. Povinný penzijní systém nebude jen ten průběžný, ale v zásadě svým způsobem do toho povinného, byť do něj můžete vstupovat dobrovolně, ale je součástí toho povinného, protože nám nezbývá než platit 28 % z hodnoty své práce buď do toho prvního nebo 25 % do toho prvního a 3 + 2 do toho druhého. Stačí nám sčítání - zjistíme, že v penzijním systému peníze neubudou, nejsou vyvedeny, ale že tam naopak přibudou o ty dvě procenta krát počet pojištěnců, kteří se rozhodnou vstoupit do druhého pilíře. To je první jednoduchý argument, který jsme schopni vysvětlit i v hospodě. Druhá věc: proč to děláme? Proto, abychom to dlouhodobě finančně stabilizovali, ale také aby v systému mohly být dostatečně promítnuty oba principy, které tam patří - princip solidarity a princip zásluhovosti. Ony jsou samozřejmě v kontradikci. Čím víc je to solidární až rovnostářské, tím méně tam můžete mít princip zásluhovosti. To je ten případ, který rozhodl ústavní soud - ti, kteří platili více pojištění celý život, mají příliš nízké důchody. Rovnostářství tedy nemůže být tak velké, musí být větší míra zásluhovosti. To se ale neodehrajete v jednom pilíře. V jednom pilíři vždy ten jeden princip bude zabíjet ten druhý. Zatímco přiřadíte-li druhý, který je stoprocentně zásluhový, tak můžete těm, kterým to vadí, tak jim nabídnete šanci, že na těch 3 % si mohou odehrát větší zásluhovost. Finanční stabilizace a rozumný mix solidarity a zásluhovosti.
Jaromír Drábek již řekl, že ty peníze jsou tam pojištěny důsledným oddělením majetku akcionářů a vkladů klientů. K tomu je třeba dodat - každá soukromá společnost může zkrachovat. Poslední dobou se někteří soudruzi dívají s údivem na to, že zkrachovat může i stát. Zkrachovat může vše. Oddělení majetku je tam proto, že ze zákona, který jsme předložili, v případě, že dojde ke krachu, tak vklady klientů nebudou předmětem konkursní podstaty. Není tedy možné z nich uspokojovat věřitele a nestane se s nimi nic jiného, že se převedou do jiné zdravé společnosti. Klient zkrachovalé penzijní společnosti se stane klientem jiné společnosti, kam se ty peníze převedou. Nemůže o ně přijít. Hrozně málo toto tak zní - pozitivní informace se špatně dostávají na stránky novin a do televize. Protože z těch veřejných diskusí znám tyto levné argumenty, tak velmi prosím, abychom uměli na tu kritiku tímto způsobem odpovídat.
Také ty peníze nikdo nikomu nedává - ty fondy je spravují a mají své beneficio za správu. Tak jako vám banky spravují peníze a nejsou jejich, tak ty fondy také jenom spravují. Ta protiargumentace je účelová, nepravdivá, demagogická a zlá. Musíme na ni umět seriózně a pravdivě odpovídat.
Rovněž tak společným dílem všech tří ministrů je onen velký projekt jednotného inkasního místa. My mu familiárně říkáme "Jim". Zdaleka se netýká jen diskutované novely zákona o dani z příjmů, ale týká se všech přímých odvodů, tedy i Hegerova zdravotního pojištění a Drábkova sociálního pojištění. Byť to formálně předkládá ministr financí, je to společným dílem, za spolupráci děkuji. Cílem není daně zvýšit nebo snížit, ale maximálně zjednodušit správu - o nic jiného nejde. V tuto chvíli jsme v situaci, kdy každý odvod počítáme z jiného základu, násobíme jinými parametry a především posíláme jinému správci jako daňoví poplatníci. Sociální na sociálku, zdravotní pojištění zdravotní pojištění, berňáku daň z příjmu a jsme-li plátci ještě nějaké nepřímé daně, tak na nás nepřijde jen berňák, ale i celník kontrolovat spotřebu. Takže máme tři místa, kam to odvádíme a čtyři místa, odkud na nás nekontrolovatelně chodí kontrola. Chceme mít jedno místo, brát to z jednoho základu a kam to pošleme na jeden účet, kde si to stát rozbetluje do svých fondů tak, jak potřebuje, tak je ukládá příslušný zákon. Ta úspora na straně daňového poplatníka se vyčísluje špatně, ale v těch administrativních nákladech jsou to velké úspory, zrovna tak jako úspora na straně správce. Bude jeden správce a jeden kontrolor, bude to neskonale efektivnější, levnější a přehlednější. Samozřejmě se snažíme uplatnit i principy, které koneckonců jsme měli ve svém programu a které jsme prosadili i do koaliční smlouvy a programového prohlášení vlády, tak jako jsme do těch krátkodobých opatření dokázali prosadit to, co jsme měli v programu, tj. snížení objemu mezd během volebního období obce státní sféře o 20 %. Tím neříkám výši platů, ale objemu mezd. Skutečně jsme to prosadili. Tady jsme prosadili jednotný harmonizovaný základ a rovné podmínky pro všechny, tedy jenom několik málo priorit a daňový systém je zaplevelen celou řadou výjimek, které vždy, když se projednával příslušný zákon např. o zoologických zahradách, tak nějakého poslance napadlo, tak ještě ty zoo podpoříme daňově. Totéž u vojáků z povolání - podpoříme odchodné. Když si poslanci schvalovali náhrady za cestování a stravu, tak samozřejmě si přitom řekli a ještě si to podpoříme daňově. A přestože jsou to jednoznačně příjmy, tak jsou buď osvobozeny od daní nebo mají výjimku. U daňových výjimek platí to, co u dotací. Dostává-li někdo dotaci, někdo jiný ji musí platit. Má-li někdo daňovou výjimku, jiný má za to o něco vyšší daně. Proto při odstraňování výjimek je stejný řev jako při ořezávání dotací. Efekt je stejný, akorát na druhé straně bilance veřejných rozpočtů.
Argumentačně největší scény se odehrávají kolem takzvaných zaměstnaneckých benefitů, do kterých patří i tolik oblíbené stravenky. Až si někdy zoufám, protože to vypadá, jakoby reforma stála a padala s tím, jestli budou nebo nebudou stravenky. Systémově je daňová výhoda u zaměstnaneckých benefitů z hlediska konzervativních idejí mimořádně důležitá. Jak to totiž v praxi běží: v praxi to běží tak, že po mě Anička Putnová jako moje zaměstnankyně bude chtít, abych jí přidal 2000 čistého měsíčně. Já jí řeknu Aničko, já Ti nemohu dát 2000 čistého měsíčně, protože bych musel platit ještě 35 % na sociálním, zdravotním a úrazovém a Ty bys platila taky daně, tak já bych Ti musel dát 3000 hrubého a to bych neutáhl. Víš, co já udělám? Já Ti dám za 2000 stravenky, Ty z nich nic platit nemusíš, takže máš vlastně 2 tisíce čistého - v podstatě si za stravenky můžete koupit cokoliv a kdekoli (prý podle bulváru lze platit i v erotických domech - ne že bych to zkoušel). Já si odepíšu navíc 55 % z daní - uděláme to takhle, protože si to můžeme dovolit. Na tuto pro nás oba výhodnou dohodu máme bohatého sponzora - je to daňový poplatník. Nemám nic proti benefitům, to nejsou jen stravenky. Ale musí to být dohoda mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, tedy dohoda dvou stran. Nyní jsme v situaci, kdy obě strany této dohody zarputile trvají na tom, že to musí být dohoda třístranná, třetí je daňový poplatník a ten jim oběma přispěje, proto ho tam chtějí. Daňový poplatník je nedobrovolně nucen přispívat na tuto výhodu, aniž by byl schopen cokoli ovlivnit. Stravenkové firmy nabízejí i stravenky za 2 tisíce na jedno jídlo. Daňová reforma nezemře na stravenky, jestli budou, nebo nebudou. Pokud ale uplatňujeme rovné podmínky pro všechny, tak je to prostě zásadní věc.
15 let jsme diskutovali o tom, jak by bylo vhodné vydat spořicí dluhopisy mezi obyvatelstvo. Stát si půjčuje peníze na refinancování svého dluhu u velkých finančních společností. České dluhopisy jsou prozatím naprostá jistota a doufám, že tomu tak bude vždy. Je to jistá investice pro finanční instituce, které potřebují plánovat dlouhé peníze, jako jsou zejména penzijní fondy. Je to víceméně ideální investice, takže o české dluhopisy je relativně velký zájem. Nebyl jsem jediný ministr financí, koho trápila otázka, když na tom vydělávají slušně velké finanční korporace, zejména zahraniční, proč by na tom nemohly vydělat české domácnosti. Má to výhodu, že tu dluhovou službu stabilizujete, pokud máte doma, víte, kdo to je. Stál jsem o to, aby s nimi nešlo jít na trh a anonymně je prodávat. Chce-li je odprodat dřív, prodá je zpět ministerstvu financí. Může je převést, ale nemůže s nimi jít na trh a prodávat, nebudou sekundárně obchodovatelné. To je proto, že se snažíme vymodelovat si ideálního dlužníka z české domácnosti. Letos se mi to podařilo díky fantastickému týmu, který mám, lidí neskonale chytřejších než jsem já, kterým se podařilo to, co se 10 let předtím nepodařilo. Je poměrně levné jít na burzu a tam prodat za miliardu dluhopisů jedné bance. Virtuálně to proběhne v počítači za několik vteřin, ale rozdistribuovat do všech domácností, které si o to řeknou, příslušnou objednávku a zadministrovat je, je nákladné a vždy se to pohybovalo v několika procentech, což v tom objemu to činilo ekonomicky nevýhodným. Povedlo se to mému týmu stlačit a dostalo se do ekonomicky výhodných čísel, tak jsme mohli poprvé v historii České republiky spořicí dluhopisy domácnostem. Předčilo to naše očekávání. Mě to potěšilo - první dva dny to byli zkušení investoři, kteří věděli, že jde o výhodnou a stabilní investici. Ve čtvrtek a v pátek chodili i babičky na přepážky s malými objednávkami. To je přesně to, o co nám šlo, abychom mohli nabídnout stoprocentní jistotu běžnému českému střádalovi při distribuci dluhopisů. Není pravda, jak jsem četl v novinách, že už nevíme, kde si půjčit. My jsme ale měli zájem nabídnout je českým domácnostem a budeme v tom pokračovat. Na příští rok předpokládám dvě emise, jarní a podzimní. A pro obě počítám kolem 20 miliard korun. Bude-li se výpůjční potřeba České republiky pohybovat kolem 200 miliard korun, tak si myslím, že těch 20 % - 25 % nabídnout domácnostem a zbytek nabídnout na domácím i zahraničním kapitálovém trhu bude správný mix.
Ještě jednu poznámku - ta mi udělala ještě větší radost než babičky s tisícikorunami. Zaznamenali jsme slušný zájem odborových organizací. My jsme jim to samozřejmě rádi zaregistrovali a rádi jim to 11. 11., kdy budeme emitovat příslušný počet, a rádi jim to prodáme, protože to je takový projev důvěry! Zdá se, že bez ohledu na to, co zaznívá na demonstracích, tak pokud jde o jejich peníze, tak oni svými vlastními účty hlasují pro politiku ministerstva financí. Toho si neskutečně vážím.
Naposled o jedné vážné politické věci, to je rozpočtové určení daní. Dobře víte, že to je pilíř naší spolupráce se Starosty a nezávislými, koneckonců na tomto tématu jsme se kdysi sešli a na tomto tématu jsme se také shodli. Já jsem tu slyšel ráno pana předsedu KDU-ČSL Bělobrádka, že ho těší, že jsme se připojili k jejich úsilí v této otázce. Tak mi to udělalo radost, že sranda z téhle strany nezmizela, že humoru mají pořád dost, ale my to myslíme skutečně velmi vážně. Jsme přesvědčeni, že mezi "nejchudší" a "nejbohatší" obcí co se týče příjmu na obyvatele by neměl být větší rozdíl než trojnásobek. A už neexistuje důvod ke zvláštním koeficientům. To je největší systémová distorze - ta se jmenuje zvláštní koeficienty. U Prahy lze o tom polemizovat, ale jinak máme 24 statutárních měst, z nichž Praha, Brno, Ostrava a Plzeň mají takzvaný zvláštní koeficient, díky němuž mají mimo systém, protože je to zvláštní koeficient, neskonale větší příjmy než ostatní statutární města. Nebavme se o malých vesnicích a velkých městech, ale neexistuje racionální důvod, proč na jednoho Plzeňana, což je 4. největší město, má být téměř 2x tolik než na jednoho Liberečana, což je 5. největší město. Liberec žádný koeficient nemá. Neexistuje pro to racionální důvod. Kritici říkají, že jim jde o systémové řešení. No to mně taky - právě proto navrhujeme odstranění zvláštních koeficientů, ty nemají v systému co dělat. Můžeme diskutovat o parametrech a jejich váze, ale pro všechny města a obce stejné. Dovolím si opřít se opět o "rovné podmínky pro všechny". Prosím o pohled z druhé strany, který - mně když někdo říká, že chceme obcím něco sebrat. My jim nechceme nic sebrat. Ty obce byly díky zvláštním koeficientům nesystémově přepláceny na úkor ostatních. My nechceme brát nikomu.
Diskuse o tom bude samozřejmě mimořádně svěží, zvlášť když ne náhodou ve všech těchto 4 městech vládnou ODS a ČSSD pohromadě a jejich přátelé, kteří jim společně radí, co mají dělat s rozpočty, jistě vědí, proč to tak má být.
Já budu ještě zítra ve svém kandidátském projevu hovořit o časech, které nás čekají. Myslím, že budou velmi složité. To, k čemu se schyluje v Evropě, možná bude nejsložitější situace od 2. světové války. Ale o tom až zítra. Dnes vám děkuji za pozornost.
V Hradci Králové 22. 10. 2011
