Vážení smuteční hosté, dámy a pánové,
dovolte mi, abych krátce vzdal hold nejen obdivuhodnému a laskavému člověku, ale abych také vzdal hold a úctu svědectví, které za svého života vydal.
Svědectví o tom, že zlu lze vzdorovat neokázale, přesto statečně a pevně. Svědectví o tom, že člověka nelze zlomit a zbavit ho vnitřní svobody, pokud si podrží svobodu víry a ducha. Svědectví o obrovské síle lásky, kterou Karel Otčenášek rozdával všem kolem sebe bez rozdílu. Dokonce i těm, kteří se na něm provinili. Svědectví o tom, jak naplno je možné vykonávat své povolání, které člověk chápe jako službu pro druhé.
Každá společnost (já myslím, že ta naše zvláště) potřebuje své velké morální vzory, které nás formují tím, jak je obdivujeme a chceme se jim alespoň trochu podobat. Otec arcibiskup takovým vzorem byl pro všechny věřící i nevěřící. Jako statečný chlap, statečný kněz, vlastenec a muž, jenž beze zbytku naplnil své poslání.
Dějiny státu tvoří výjimečné události a výjimečné osobnosti. Výjimečná osobnost Jeho Excelence arcibiskup Karel Otčenášek dnes bezpochyby vstupuje navždy do dějin České republiky. Do našich srdcí vstoupil již dávno...
Dnešní slavnosti se obvykle říká poslední rozloučení. Já se s Vámi, otče Karle, loučit nemohu a nechci. Budete trvale přítomen v mých vzpomínkách i modlitbách a vím, že takových nás bude hodně. Měli jsme Vás moc rádi, vždycky Vás budeme mít moc rádi.
V Hradci Králové, 3. 6. 2011
