V Sýrii jsme svědky krvavého a nesmírně komplikovaného konfliktu. Historicky zde žijí různé národnosti a vedle sebe existují různá náboženství. Sýrie také neměla ve 20. století příliš šťastné dějiny. Po konci někdejší Osmanské říše a francouzského mandátu v zemi většinou vládli diktátoři.
Dnešní občanskou válku tvoří zejména střet sunnitů s alavity, určitou odnoží šíitského náboženství. Alavitů je v Sýrii menšina, přesto tvoří většinu vojenského i jiného establishmentu. Nicméně dělení na jednotlivé skupiny není jednoznačné. I někteří sunnité, hlavně obchodníci a podnikatelé, v nouzi spíše podporují stávající režim než povstalce, kteří patří k radikálnímu islámu.
Západ si na začátku tohoto konfliktu myslel, že bude možné, aby syrští liberálové a demokraté převzali moc. To je ale iluze, protože jich nikdy nebylo mnoho a jako vždy v občanské válce na obou stranách konfliktu vyhrávají radikálové.
Dnes si klademe otázku, zda západní mocnosti (USA, Velká Británie, Francie) mají zasáhnout v Sýrii. Příznivci akce říkají, že není možné přihlížet stávajícímu masakru. Je pravdou, že metody Bašára Asada jsou otřesné. Nikdo ale neví, jaký by byl výsledek zásahu, kdo by se chopil moci. Je smutnou skutečností, že na straně povstalců nabývají na síle spíše islámští sunnitští extremisté než demokratické liberální síly. Není vyloučeno, že by vraždění po zásahu nabylo ještě obludnějších rozměrů než dnes.
Obávám se, že vojenský zásah nic nevyřeší. Navíc asi bude bez svolení bezpečnostní rady OSN. Největší obavy jsou ale z toho, že ani příznivci zásahu nedokáží říci, co by mělo být jeho výsledkem. Kam až by se mělo jít a kdo by Bašára Asada nahradil.
V Praze 1. 9. 2013
