Vážení přeživší a pamětníci, vážený pane prezidente, vážený pane předsedo Senátu, vážený pane premiére, vážení členové vlády, vážení nejvyšší představitelé soudní moci, Vaše Excelence, vážení členové diplomatického sboru, vážení představitelé Armády a Policie České republiky, čelní představitelé krajských a městských samospráv, vážení představitelé židovských obcí a církví, vážení představitelé židovských a romských organizací, představitelé památníků v Čechách i v zahraničí, vzácní hosté, milí spoluobčané,
„Transporty jezdily nepřetržitě oběma směry, z Terezína i do Terezína. Na nově příchozí čekali terezínští veteráni a vítali je s blahovolným pochopením, jako se na vojně asi vítají rekruti. Zato loučení s odjíždějícími rodiči a přáteli probíhalo tiše, v pochmurné atmosféře. Co také říci lidem, kteří před sebou měli dlouhou cestu a nevěděli, proč odjíždějí ani kam jedou…“
Těmito slovy popsala děsivou situaci zde v Terezíně počátkem 40. let minulého století česká židovská dívka Helena Lewisová. Na rozdíl od mnoha svých blízkých i bezpočtu dalších lidí, se Heleně Lewisové podařilo hrůzy zdejšího koncentračního tábora přežít. Podařilo se jí přežít i následnou deportaci do Osvětimi a na samém sklonku 2. světové války dokázala přežít i hrůzostrašný pochod smrti. O svých otřesných zkušenostech i pohnutých osudech svých bližních v temné době šoa napsala o řadu let později ve svém druhém domově v severoirském Belfastu knihu nazvanou Přišel čas promluvit.
Rok co rok se vždy třetí květnovou neděli setkáváme zde na terezínském Národním hřbitově, abychom pietně uctili památku všech lidí, kteří tu nepředstavitelně trpěli a umírali. Zároveň se zde pravidelně scházíme, abychom svědectví o jejich osudech pomohli i nadále uchovat v živé paměti.
Je totiž naší zásadní morální povinností pamatovat si. Pamatovat si, co se v Terezíně i na dalších podobně tragických místech kdysi událo. Pamatovat si, čeho všeho byli lidé schopni dopouštět se na druhých ve jménu obludné nacistické ideologie a zvrácené rasové doktríny apelující na ty nejhorší a nejtemnější lidské stránky. Na krutost, bezcitnost a zlovůli.
Je ovšem také nesmírně důležité uchovat si vzpomínky. Vzpomínky na osudy konkrétních lidí, kteří toho za zdmi a valy zdejší Malé pevnosti tolik vytrpěli. Právě vzpomínáním na jejich jedinečné životní příběhy přispíváme každý svým dílem k navrácení a udržení památky obětí holokaustu v kolektivní paměti našeho širšího společenství. Je to jako rozpomínání se na starodávná jména, o která zde násilím držení lidé měli podle svých věznitelů navždy přijít. Jména, která měla být jednou provždy nahrazena odlidšťujícími sériovými čísly s mechanickou důsledností vytetovanými na jejich zápěstích.
Stejně tak je naší morální povinností snažit se důsledně bojovat proti těm, kteří z jakéhokoliv důvodu chtějí zapomenout, překrucovat dějiny, hrůzy holokaustu relativizovat nebo je dokonce zcela popírat. Pokud bychom toto dopustili, stali by se z nás nepřímí spoluviníci někdejších krutých trýznitelů a zrádci památky všech zdejších trýzněných a zavražděných. Poprvé jsme jejich smrti zabránit nemohli, ale pokud na ně zapomeneme nyní, bylo by to takřka jako kdyby byli zavražděni podruhé. Jako kdyby byli podruhé připraveni o svá jména a spolu s nimi i o svou základní identitu a lidskou důstojnost. A pak už by to bezpochyby byla i naše odpovědnost.
Helena Lewisová se rozhodla, že přišel čas promluvit. Na nás teď je, abychom jí dokázali naslouchat, její příběh spolu s příběhy mnoha dalších pomáhali nést dál a nikdy na jejich svědectví nezapomněli.
Děkuji Vám všem za účast na dnešní tryzně, za to, že nezapomínáte i za věnovanou pozornost.
