Ministryně zdravotnictví Dana Jurásková chce požádat vládu o zvýšení úhrady zdravotního pojištění za takzvané státní pojištěnce. Ačkoli by to znamenalo krátkodobě více prostředků pro naše zdravotnictví, dlouhodobě by se žádný problém nevyřešil. Trend deficitních veřejných rozpočtů by tak pokračoval i nadále.
Nejprve několik základních čísel. Ze státního rozpočtu platí daňoví poplatníci měsíčně 723 korun za státní pojištěnce. Mezi ně patří děti, důchodci, nezaměstnaní, osoby ve výkonu trestu a tak dále. Dohromady tvoří téměř 60 procent české populace. Pro tento účel je v roce 2010 určeno 52,1miliardy korun, tedy asi o polovinu více než v roce 2005.
Ve volebním roce 2006 odsouval David Rath problémy českého zdravotnictví zvyšováním státní úhrady celkem třikrát, napumpoval tak do něj o deset miliard více, což znamenalo 28procentní meziroční nárůst.
Chápu, že paní ministryně se snaží získat maximum prostředků pro svůj resort, stejně jako všichni ostatní ministři. Rozumím tomu, že návrh podporuje Česká lékařská komora. Musíme si však uvědomit, že pouze přendáme peníze z jedné kapsy veřejných rozpočtů do druhé, a deficit se tím nesníží.
To považuji za zoufale málo, protože bychom naopak měli najít odvahu pro razantní reformu zdravotnického systému. Pokud voda teče z vědra dírou, problém neodstraníme dalším a dalším přiléváním vody do vědra, což analogicky představuje právě neustálé zvyšování úhrad za státní pojištěnce. Nepředstírejme, že lze mít veškerou zdravotní péči zcela „zdarma", jak nám namlouvají někteří populisté. Chceme-limít kvalitní a pro všechny dostupnou zdravotní péči, neobejdeme se bez zásadní změny v systému financování včetně zvýšení individuální spoluúčasti. Pro spoluúčast pak musí existovat možnost připojištění a ochranné limity pro sociálně slabé.
Jestliže nenajdeme odvahu ke změnám, čekají nás pouze dvě možné varianty. V prvním případě zvyšující se deficit veřejných rozpočtů způsobí postupnou destrukci ekonomicko-sociálních systémů včetně dostupnosti a kvality zdravotní péče. Doplatí na to ti nejchudší a nejzranitelnější. Bohatí a vlivní si v takovém případě nedostupnou službu zajistí v zahraničí. Druhou možností je krotit deficit bez zvyšování spoluúčasti, tedy bez zvyšování příjmů do systému. Nutným důsledkem je opět snižování dostupnosti a kvality, zejména pak neúnosné čekací doby na plánované výkony. Opět to bude znamenat, že kvalitní a včasná péče nebude pro každého a opět na to nejvíce doplatí ti nejzranitelnější.
Odpovězme si tedy na otázku, jaká cesta vede k rovnému přístupu ke kvalitní péči pro všechny a jaká naopak způsobí v dostupnosti péče dramatické rozdíly mezi jednotlivými skupinami obyvatel. Populistické odmítání zvyšování spoluúčasti je ve svém důsledku velmi asociální. Zvýšení úhrady za státní pojištěnce bez provedení nezbytných změn neřeší vůbec nic.
