„Zrušit ministerstvo? A kam převedete umělce?“

* Jeden z vašich předchůdců –Milan Uhde – nazval resort kultury „ministerstvem pro východ a západ slunce“, jiný – Pavel Tigrid – dokonce teoreticky vymýšlel, jak je zrušit a kam přesunout jeho jednotlivé odbory. Zkuste říci, proč podle vás musí ministerstvo kultury existovat.

Odpovím vám otázkou – a kam byste převedla umělce? Pod ministerstvo sociálních věcí, pod zdravotnictví? Vždyť tam jde o lidi, o velký lidský potenciál. Proto je existence ministerstva kultury opodstatněná, jen je potřeba povýšit jeho roli.

* A jak to uděláte, aby nebylo tím posledním v řadě do počtu?

Nikomu z mých předchůdců se to nepovedlo, je otázka, jestli to všichni chtěli. Mnohé jsem znal osobně, třeba s Pavlem Dostálem, který přijel do Berouna na udílení filmových a televizních cen Trilobit, jsme se dlouze bavili nejen o převodu zámku na město, ale o kultuře vůbec. Já mám proti bývalým ministrům kultury jednu výhodu: svůj pohled manažera. Oni logicky žili v říši kultury, v té izolované části společnosti, já znám i veřejnou správu. Jejich prostředím byl svět takzvaného živého umění, já mám zase zkušenost s péčí o památky a budu obě stránky pokud možno vyvažovat.

* Každý ministr kultury říká, že jeho prioritou budou památky – jako by to bylo bezpečnější než výbušné pole současného umění.

Ale já o památkách opravdu hodně vím, ostatně Beroun nosí titul historického sídla roku. Vím, že památkový fond je spravován velmi dobře, ale je potřeba změnit pravidla a rozšířit možnosti, aby zmizely rozdíly, ať už s projektem přichází sektor státní, krajský, obecní nebo soukromý. Samozřejmě se budu muset věnovat i jiným věcem. Ministerstvo má ve správě jednatřicet institucí, takže se podívám, jestli se třeba někde zbytečně nezdvojují funkce. Lidé, kteří se v kultuře pohybují, nemůžou čekat, že popřu šestnáct let své zkušenosti z veřejné služby, ale mohu je ujistit, že k umění mám osobní vztah. Chodím do kina, do divadla, na koncerty, křtím knihy. Ostatně můj dědeček měl nakladatelství, než mu je znárodnili. Jako první u nás vydal prokleté básníky a mám po něm spoustu knih s věnováním významných autorů.

* Mohu na vás zkusit dva testy? První je z britské praxe. Řekněme, že existují dvě divadla srovnatelná naprosto ve všem: zaměřením, velikostí, repertoárem, ohlasem kritiky. Liší se jen návštěvností. Které si spíše zaslouží dotaci: to divácky úspěšnější za to, že si umí pomoci samo, nebo to, kam se chodí méně, aby se takříkajíc dorovnalo ostatním?

Rozhodoval bych až po důkladné kontrole. Nejdřív bych se podíval, jak vypadá jejich vlastní financování. Prověřil bych, jestli nižší divácký zájem nesouvisí s nižší uměleckou kvalitou. Ale na druhou stranu to může být soubor dejme tomu avantgardní, tedy menšinový, a stát, který se považuje za kulturní, by měl i takové typy umění vnímat.

* Tak druhý test: kanadský model. Nemají ministerstvo kultury, jen ministra – manažera. Když potřebuje vypracovat nový zákon nebo udělit granty, najme odborníky a platí je pouze po dobu konkrétní práce, jinak si vystačí se sekretářkou. Šlo by to i u nás?

Zase vám odpovím otázkou – a víte, jak dlouho existuje Kanada? Možné jsou různé modely, třeba ve Švédsku mají ministerstvo kultury a sportu, ale u nás bude ještě dlouho potřeba odborný dohled. Osobně mi také vadí například současná vnitřní struktura úřadu, kde náměstci řídí sekce typu A, B, C, D, aniž veřejnost tuší, co vlastně dělají. Ale taková změna vyžaduje postupné kroky, dejte mi těch příslovečných sto dní.

* Myslíte, že z příspěvkových organizací řízených ministerstvem by se daly ještě další ubrat a převést na kraje či města?

Na to bych také prosil sto dní.

* Nicméně na dvě z těch organizací se vás musím zeptat hned: na výběr šéfů České filharmonie a Národní galerie.

To jsou odlišné případy. První, tedy přímé jmenování Václava Kasíka do čela Filharmonie, je pro mě naprosto nepřijatelné. Udělal jsem to sám jen jednou v životě, ale v úplně jiné situaci a šlo o špičkového odborníka. Na šéfa ČF pochopitelně vypíšu výběrové řízení, ostatně ve vládě stavějící na rozpočtové odpovědnosti a boji s korupcí budou samozřejmostí naprosto transparentní soutěže, kde ve výběrových komisích zasednou zahraniční odborníci. Což se v případě NG stalo, ale o téhle věci se zatím nechci šířit před schůzkou s dosavadním ministrem Riedlbauchem. Chci si nechat vysvětlit, co se tam vlastně stalo, ale existuje ještě spousta jiných věcí, na které se ho potřebuji zeptat.

* S Riedlbauchem jste se potkali i na karlovarském festivalu. Jezdil jste sem někdy s batůžkem jako typický filmový fanoušek?

Ne, s batůžkem jsem jezdil po světě, ale na festivalu jsem už také byl, mám to tady rád. Vidíte, jak je to tu hezké, upravené – vždyť i urbanismus a posečený trávník patří ke kultuře.

* Až na tu kolonádu rozkopanou zrovna v době světové přehlídky – to by se u vás v Berouně asi stát nemohlo...

Nemyslete, právě jsme řešili podobný případ, tedy rozkopané město přesně v době významné akce. Dotyčná firma tvrdila, že to jinak nepůjde, prý by nemohla vyloučit havárii, já jsem řekl, že to zveřejním – a vidíte, oprava se stihla včas.

* Mohu se ještě zeptat, zda budete pokračovat ve své herecké kariéře? Prý jste coby starosta oddával seriálové hrdiny v pokračování Nemocnice na kraji města.

Já vím, ono to příjmení svádí k domněnkám, že patřím do hereckého rodu, ale Vilém Besser byl jen vzdálený příbuzný. I když moje herecká dráha začala už na základní škole, někdy v osmé třídě jsem vyhrál recitační soutěž a na základě toho mě pozvali do konkurzu kladenského divadla, kde jsem taky uspěl, takže jsem alternoval v představení Vstanou noví bojovníci roli malého Antonína Zápotockého. Když mě viděli na scéně spolužáci, volali – Ty vole, Besser?! Podobně se po letech někteří tvářili, dokonce i pískali, když mě poprvé zvolili berounským starostou – ale postupně jsem je přesvědčil. Takže ať klidně teď žasne i kulturní fronta – Ty vole, Besser ministrem kultury?! Zase udělám všechno pro to, aby uznali, že to zvládnu.