Jedním z největších, jakkoli ne na první pohled nejviditelnějších, problémů české politiky je absence strategické vize směřování České republiky. Výsledkem je, že místo abychom byli alespoň v mezích možností hybatelem vývoje, ocitáme se až příliš často ve vleku událostí, které nás pak staví před hotovou věc.
Aktuálně je to vidět na ukrajinské krizi, v níž naše vláda zaujala pozici mrtvého brouka a ušetřenou energii vynakládá na to, jak co nejobratněji nepodráždit Rusko vyvozením důsledků z všeobecného odsouzení jeho postupu na Krymu například přehodnocením zadávacího řízení na dostavbu Temelína. Opatrný přístup bohužel převážil i v Poslanecké sněmovně, když v úterním hlasování neprošla výzva k uvalení tvrdších ekonomických sankcí proti Rusku. Všechny hodnoty nelze přepočítávat na peníze, za některé nezbývá než bojovat, i když to může v něčem bolet.
Dlouhodobějším problémem je naše tápání ve vztahu k EU. Naše evropská politika je poznamenána značnou rozkolísaností vyvěrající z neschopnosti politické reprezentace dohodnout se na základních strategických prioritách našeho členství v EU. Snad s výjimkou Velké Británie bychom v EU těžko hledali zemi, v níž mají hlavní politické strany natolik odlišné představy o fungování EU a o podobě evropské integrace vůbec. A aby toho nesouladu nebylo málo, byl až do loňska ještě náš přístup zabarven extrémně negativistickým vystupováním vůči všemu, co vychází v EU, v podání bývalého prezidenta Klause.
Obtížnost hledání společného jmenovatele při definování české pozice v EU ilustruje i text kandidáta ODS do Evropského parlamentu (EP) Filipa Bendy, v němž mimo jiné zmiňuje spor mezi ODS a TOP 09 o to, zda chceme být součástí jádra EU či budeme na okraji. Překvapivě ho přitom označuje za umělý. Pochybuji, že by toto tvrzení podepsala hlavní postava ODS v otázkách EU Jan Zahradil, který před případnou českou účastí v jádru evropské integrace od nepaměti zarputile brojí a toto brojení je navíc politickým názorem, který z jeho úst za dobu jeho desetiletého působení v EP zazníval snad nejčastěji.
Neméně mě překvapuje, že fiskální pakt, tedy pakt o rozpočtové odpovědnosti a koordinaci hospodářských politik, autor označuje za fakticky podružný. Já naopak považuji přísná a vynutitelná pravidla rozpočtových politik států za alfu a omegu stabilního a zdravého hospodářského vývoje EU, za nezbytnou součást otevřené evropské ekonomiky.
V této souvislosti mě netěší, že vláda v pondělí rozhodla, že se k fiskálnímu paktu připojí, ale že se jím nebude cítit vázána. Takový krok není ničím jiným než prázdným gestem bez jakéhokoliv praktického dopadu. V tomto smyslu potom snad lze souhlasit s Filipem Bendou, že není nic snazšího než tvářit se evropsky. Stejně tak ale není nic snazšího než tvářit se antievropsky, jako to právě třeba u fiskálního paktu předvádí ODS. Odmítat se k němu připojit jen proto, že se jedná o dokument s pečetí Bruselu, je povrchní a laciné. Dokud nám půjde víc o formu než o obsah, dokud si vystačíme s populistickými politickými nátěry typu „zařadit se do hlavního proudu evropské integrace“ nebo naopak „v hlavním proudu integrace z principu nebýt“, nepohneme se z místa.
blog.iDNES.cz, 28. 3. 2014
