Podruhé, přesně po roce, vyrazili na vodu, aby připomněli voraře, rod Schwarzenbergů a také svého patrona, sv. Jana Nepomuckého, kterému se před dvěma sty devadesáti lety dostalo svatořečení.
Nevzdali to ani po nedělním trápení ve studeném větru. V pondělí odpoledne je na Orlíku přijal Karel Schwarzenberg, stejně jako jeho otec přijal po válce voraře, kteří ho přepravili po Vltavě do Kamýku.
Radek Štovíček, který celou akci vymyslel, bývalý olympionik Václav Chalupa a s nimi kolegové-veslaři Pavel Malinský, Vítězslav Huja, Petr Kováč (který trasu jede kvůli bolavým kyčlím na kole) a také Rudolf Baran ze Slovenska nasedli v neděli chvíli po desáté dopolední na Purkarci, který leží na břehu přehrady Hněvkovice, do skifů a vyrazili vstříc Praze, kam doplouvají v úterý. Na cestu je vyprovodili představitelé purkareckého spolku Vltavan, který tam provozuje Síň voroplavby, a také Václav Husa, poslední žijící voroplavec a chodící encyklopedie české voroplavby v jedné osobě.
První noc strávili veslaři v Podolsku, na úterý měli naplánované přespání v Třebenicích na štěchovické přehradě. „V pondělí jedeme na zámek Orlík, kde nás čeká pan Schwarzenberg, a odtud na kolech. Vezmeme to přes Kamýk, tam se stavíme v hospodě U Krůtů, kam plavci, včetně pana Husy, kterému bylo tehdy třináct let, přivezli na voru ve třiačtyřicátém roce Karla VI. Schwarzenberga,“ vysvětlil Radek Štovíček.
„My tenkrát nevěděli, že to je on!“ potvrdil sám Václav Husa, který pochází z plavecké osady Hladná a dnes žije v Bechyni. "Až v Kamejku U Krůtů jsme to zjistili, hospodský se podřekl. Když tam kníže vešel, dali byste mu pětikorunu, jak byl zarostlý… Jinak to byl ale hezký člověk. Do svých lesů tehdy nesměl, každý hajný a revírník měl právo ho zastřelit. Na voru s námi jel proto, že tam kolem měl různé protiněmecké bunkry a partyzány. Nechtěl za války přijmout německou národnost. Řekl jim, že nemá co přijímat, že jsou česká větev, že jeho předek Karel Filip Schwarzenberg porazil Napoleona u Lipska. Ani veřejně neodsoudil atentát na Heydricha, i když to po něm chtěli. Vyhnali ho z Orlíku, bydlel v Čimelicích a dělal se sekyrou a pilou v selských lesích.“
Voraři tenkrát knížete naložili z Červené, v osadě, která skončila po napuštění orlické přehrady pod vodou. „Vezli jsme ho od hotelu Pazourek do Kamejka Ke Krůtům," pokračoval ve vyprávění Václav Husa. "My jsme jezdili se strejdou na předáku a já jsem říkal, než jsme vjeli do Červenských proudů: Ten chlap, to bude nějaký pytlák, líčí tu buď oka na srnce nebo tu chytá ryby! A strejda: Mlč, nic neříkej! Já jsem dodneška přesvědčený, že to tenkrát věděl i převozník Staněk, že vezeme knížete. Byl to totiž jeho šéf, přívoz byl schwarzenberský, a tak ho musel poznal… Ale neřekl nám to. Strejda Pepík pak byl za ním po válce na zámku. Druzí strejdové nešli, byli to komunisti. A dodneška si pamatuju i to, jak nám Schwarzenberg tehdy v hospodě řekl, když jsme odcházeli: ‚Přátelé, Němci válku prohrajou, a prohrajou ji jistě, ale musíme si na to rok nebo dva počkat.‘ “
Když veslaři vyráželi v neděli dopoledne z Purkarce, tu a tam vykouklo z mraků slunce a zdálo se, že nebude tak zle. Ale teplota nevystoupala za celý den nad šest, sedm stupňů a do toho foukalo.
„Byla opravdu zima. Na Purkarci to chvíli vypadalo nadějně, v Týně bylo sluníčko, ale vítr neskutečně studený. Trpí hlavně záda,“ shrnul neděli na Vltavě Radek Šťovíček v Podolsku, kde končila první etapa plavby Po stopách vltavských plavců. „Já i Vašek Chalupa jsme to pěkně pocítili. Budeme to řešit, možná že pojedeme větší část na kole. Od Zvíkova k Orlíku ale jedeme na lodích. V neděli jsme se zastavili i na Hladné, odkud pochází pan Husa. Tam jsme se najedli, ale zásobovat museli nás z vody, nedá se tam vystoupit. Najížděli jsme ke břehu a podávali nám jídlo, postupně jsem se střídali. Do vody se ani nedalo vlézt, jak je ledová. Je to očistec.“
Zdroj: Zuzana Gabajová, Prachatický deník, 6.5.2019
