Mám na dálku adoptované dvě děti v Ugandě a domácím charitativním organizacím každoročně dávám dle svých možností desítky tisíc korun. Jen v loňském roce to bylo zhruba 70 tisíc korun. Nikdy jsem neměl potřebu to veřejně prezentovat, pokládám to za ryze soukromou záležitost. Dnes to zveřejňuji proto, abych čelil nařčení redaktora LN Vladimíra Křivky, který v článku Vrátit peníze? Ani náhodou (LN 4. 1.) tvrdí, že jsem si ponechal peníze plynoucí ze souběhu používání služebního vozidla a výplaty cestovních náhrad.
V rozhovoru s redaktorem Křivkou jsem připustil, že jsem v době čerpání cestovních náhrad používal referentské služební vozidlo bez řidiče ještě pět týdnů. Těchto pět týdnů souběhu nepředstavuje 75 tisíc korun, jak tvrdí článek v LN, ale zhruba 32 tisíc. Na otázku, zda tyto prostředky nehodlám věnovat na dobročinné účely, jsem odpověděl, že každoročně dávám dle svých možností mnohem více, než je tato částka, že jsem si tedy tyto peníze neponechal a nevidím důvod k vyvíjení další aktivity. Učinil jsem zásadní chybu. Přiznal jsem, že na charitu vydávám značné částky každoročně. Kdybych se tak nechoval (nebo to alespoň redaktorovi LN nepřiznal) a přispěl na dobročinné účely pouze v loňském roce s poukazem na cestovní náhrady, musel bych být ve stylu zveřejněného článku označen za „vzorného slušňáka". Protože jsem se přiznal, že se tak chovám každoročně bez ohledu na vedlejší příjmy, prezentuje mne redaktor LN jako chamtivého sobce. Logika článku tak dostala vpravdě hellerovský rozměr a přiznám se, že mě hluboce urazila.
Pro úplnost dodávám, že v oné aukci, v souvislosti s kterou je (jistě oprávněně) chválena Vlasta Parkanová za vydražení obrazu, jsem jeden obraz pro dobročinné účely vydražil rovněž.
