V posledních letech se často dějí věci nečekané a dříve nepředstavitelné. Třeba celosvětová pandemie či krutá válka pár set kilometrů od našich hranic. Způsob, jakým během několika týdnů změnil svět nově nastoupivší americký prezident Donald Trump, do této kategorie bezesporu též patří.
Nejde jen o rozpoutání globální obchodní války (na základě nesmyslných argumentů a čísel), jde i o útok na právní stát (včetně nerespektování ústavy) či o řádění Elona Muska ve federálních institucích bez formálního mandátu, zato s gigantickým střetem zájmů. Zpochybnění principů NATO, tápání, zda za válku na Ukrajině může napadená země, nebo agresor, či jasně deklarovaná vůle „vzít si Grónsko“ obrázek jen dokreslují.
Otevřené nepřátelství Bílého domu vůči Evropské unii činí z této nové politiky USA pro Evropu nejen ohrožující, ale i takřka osobní záležitost. A protože radikální postoje neprojevuje jen sám prezident, jde zjevně o nový myšlenkový proud americké politiky.
Přestože tato politika poškozuje dávné americké spojence i zbytek světa, nachází řadu přívrženců a obdivovatelů. Ti mimochodem reagují na její důsledky podobně jako jejich vzor prezident Trump: stejně jako on de facto viní bránící se Ukrajinu z pokračování války na jejím území. Jeho evropští podporovatelé obviňují EU z toho, že sama nese odpovědnost za to, že USA zavedly vůči EU vysoká cla poškozující naši ekonomiku.
Další pojítko mezi Trumpem a jeho evropskými spojenci je i snaha trumpistů (stejně jako Moskvy a Pekingu) rozložit či oslabit EU, k čemuž se část evropských politiků též hlásí nebo tak koná. Na rozdíl od nich pro to má ale Bílý dům praktický důvod: zatímco Evropská unie je pro USA v řadě oblastí rovnocenným partnerem, jednotlivé státy, včetně těch největších, ani zdaleka.
Radikální politika Trumpovy administrativy s sebou přinesla, kromě ekonomických škod, velkou změnu: zatímco v minulosti existovaly mezi Evropou a USA v pojetí svobody a demokracie pouze mírné rozdíly a obě strany Atlantiku byly vnímány jako „demokratický západ“, dnes jsou rozdíly propastné. Pro zbytek světa se tím otevírá otázka, zda je pro něj atraktivnější model USA (v podání Trumpa), nebo model Evropy (v podání EU).
To, jakým způsobem a jak rychle dokázal Donald Trump změnit své spojence v přinejmenším „nespojence“, ne-li odpůrce, otevírá unii překvapivou šanci. Kromě dalšího politického sblížení se zeměmi, jako je Kanada, či intenzivní spolupráce s bývalým členem EU, Spojeným královstvím, může řada zemí vidět ve stabilně se chovající a předvídatelné Evropě vítaného partnera, přinejmenším obchodního. To je důležité, neb pekelná Trumpova ruleta s tarify v kombinaci s bezprecedentními výhrůžkami typu „obsazení Grónska“ dopadá takřka na celý svět.
I když se postiženým zemím nabízí alternativa „oko za oko“, tedy zavedení plošných cel podobných, jako zavádí USA (což je cesta k plnohodnotné obchodní válce a pravděpodobně i světové recesi), existuje i druhá strategie. Tou je rozdělení světa na nepredikovatelné, protekcionistické USA a velkou část zbytku světa, který bude držet férový, vzájemně výhodný obchod. EU, jakožto součást světové ekonomiky s nejvyšším počtem dohod o podpoře (či volném) obchodu, má k vedení tohoto směru dobře našlápnuto.
To, jak Trumpova Amerika obrazně řečeno vykopala válečnou sekeru skoro s celým světem, vznik hlubších spojenectví či obchodních dohod podporuje. O hlubší partnerství lze jistě usilovat s těmi, kteří vyznávají podobné hodnoty či mají stejné zájmy (kromě evropských zemí stojících mimo EU či EFTA jde jistě třeba o UK, ve zbytku světa pak třeba o Japonsko, Jižní Koreu či Austrálii). S ostatními se nabízí možnost posílení obchodních kontaktů. Jednání probíhá již s Indií a nabízí se úvaha o možnosti narovnat obchod s Čínou, která je americkými sankcemi zle postižena. Mimochodem, ekonomové z Evropské centrální banky mají za to, že právě posílení obchodu se třetími zeměmi by mohlo kompenzovat škody způsobené obchodním konfliktem s USA.
Má to však jeden háček. Evropa nebude pro další země atraktivním partnerem jen proto, že „nedělá šílenosti“ a je spolehlivý partner. Silná ekonomika je nezbytná podmínka pro vznik a úspěch takových partnerství. A tu dnes EU bohužel nemá.
Poté, co se představitelé členských států docela vyděsili Draghiho zprávou, se zdá, že ochota provést potřebné změny je spíše vlažná. Paradoxně může být jedním z důvodů i mírně pozitivní ekonomická prognóza růstu EU, podporovaná vyššími státními výdaji (Německo) či zvyšováním výdajů na obranu (skoro všude) s principem „buy European“. Pro někoho to může (bohužel) znamenat, že změn není třeba. Ovšem vyšší státní a obranné výdaje (které by často dávaly větší smysl, kdyby probíhaly „evropsky“, než když bude každá země postupovat separátně, ale ani to na stole není) nejenže zvyšují dluhy, ale především nemohou nahradit nezbytné změny v ekonomice, o kterých Draghi hovoří. A tak je obava, že k potřebným reformám se postupně premiéři a ministři obrátí zády, velmi reálná.
Naznačuje to program jednání Evropské rady před pár dny. Jako hlavní body ekonomické agendy byly uvedeny tyto tři: zjednodušení legislativy, snaha o snižování cen energií a Unie úspor a investic. Ani jedno z těchto témat není podstatným hybatelem zlepšení konkurenceschopnosti unijní ekonomiky, jakkoliv je třeba hledání úprav regulací tak, aby méně zatěžovaly hlavně menší firmy, důležité.
V oblasti energií Evropská komise bohužel nepřišla s plánem, který by rychlé zlepšení sliboval (místo toho, aby komise akcentovala a podpořila rychlé dobudování sítí a urychlení investic, které ceny sníží, mluví se například o problém neřešícím snížení daní na energie). A Unie úspor a investic je nejen poněkud abstraktní, ale též stojí mimo jiné na státy odmítané harmonizaci danění alespoň některých finančních produktů.
Ze seznamu tak vypadlo odstraňování překážek společného trhu, které některé země nejen nechtějí řešit, ale často je vytvářejí, přestože právě jeho lepší fungování je hlavní cestou k rychlejšímu růstu ekonomik unie. Chybí též příslib zemí, že státy budou podporovat dojednané dohody o usnadnění obchodu, neb to dnes zdaleka není samozřejmé. A není také jasné, jak velkou podporu získají stávající nebo nové návrhy, jako je třeba přislíbený 28. režim, který by měl vytvořit jednotné podmínky zejména pro start-upy, či již dávno předložený návrh DEBRA na zvýhodnění financování podniků kapitálem namísto úvěry.
Jinými slovy, pod vlivem dramatické změny americké politiky – která může, ale nemusí být trvalá – se Evropa konečně pomalu staví na vlastní nohy (což měla udělat již dříve). Ostatní země se budou rozhodovat, zda dávají přednost trumpovskému modelu, nebo evropskému přístupu ke společnosti, hodnotám a ekonomice. A to, jaký podíl voličů a zemí se ke kterému směru přikloní, může dál podstatně změnit svět.
Krátkodobě je zřejmé, že opatření Bílého domu poškodí i americkou ekonomiku, ale zdaleka nejen ji. Ale stavět jen na tom, že „Evropa se do vlastní nohy nestřílí“, by bylo krátkozraké.
Pouze provedení podstatných reforem – zejména odstranění co nejvíce překážek na společném trhu, či aspoň částečném vzniku evropského finančního trhu (což je věc, kterou mnoho zemí dlouhodobě blokuje) – je zcela nutná podmínka pro to, aby EU nejen představovala hodnotovou alternativu k Trumpově Americe a nadále zůstala nejatraktivnějším místem k životu, ale aby i její ekonomická síla vzrostla.
Zní to velmi logicky, ale pohled na přístup členských států k tomuto úkolu velký optimismus nebudí. Zda to je tím, že si premiéři a prezidenti neuvědomují závažnost a komplexnost situace, myslí si, že status quo málo funkční unie a málo funkčního společného trhu je pro ně výhodný, anebo jen mají pocit, že potřebné kroky by jejich voliči nevítali, fakt nevím. Otálení či sypání písků do kol však stále pokračuje – a čas běží. Svým váháním může naše společná Evropa propásnout okamžik, kdy se musí postavit na vlastní nohy a stát se jedním z vůdců svobodného, odpovědného a demokratického světa. Na dlouho, nebo dokonce navždy.
