Těžko říct, zda za to vděčíme cenovým otřesům, varování ČEPS před nedostatkem elektřiny nebo návštěvě profesora Václava Smila, ale diskuze o budoucnosti české energetiky konečně dosáhla racionální úrovně. Energetici se obecně shodují na tom, že v následujících dekádách se neobejdeme bez řiditelných zdrojů. A protože i jejich výstavba může zabrat desetiletí, je na místě si konečně přiznat nepříjemnou pravdu: přechodovým palivem v Česku bude plyn nebo uhlí. Jinou možnost prostě nemáme.
Nedávno jsem si prohlížel to, čeho chceme v Česku dosáhnout v příštích dekádách – energetiku, v níž slunce a vítr dokážou pokrýt spotřebu celé země. Problém byl v tom, že plně uspokojit poptávku se dařilo jen za ideálních klimatických podmínek a spíše v teplých měsících a skoro vůbec ne v těch studených, kdy je třeba nejvíce topit i svítit. Proto se ani tato energetika nedokázala zbavit závislosti na fosilních palivech. Pokud se ptáte, ve kterém čarodějnickém obchodě jsem pořídil tak kvalitní křišťálovou kouli, zklamu vás. Ve skutečnosti jsem žádnou nepotřeboval – stačilo se podívat do současného Německa.
Cožpak o to, díky velkému množství „solárů a větrníků“ naši západní sousedé skutečně směřují k poměrně obdivuhodnému „zelenému“ řešení energetiky pro dobré počasí.
Zároveň ale křísí už jednou odstavené uhelné zdroje a plánují intenzivní výstavbu nových plynových zdrojů, protože jsou si vědomi toho, že v energetice pro špatné počasí toto zelené řešení ještě dlouho mít nebudou.
Pravda, lišíme se od nich tím, že jsme neodešli od jaderné energie, a dokonce plánujeme výstavbu nových (velkých i malých) bloků. Jenomže jádro se českým přechodovým palivem nestane, a to už jen z toho prostého důvodu, že ho v dostatečné kapacitě nestihneme postavit včas (o astronomických investičních nákladech nemluvě). Bez ohledu na stávající i budoucí jaderné trumfy v našich rukou nám tedy nezbývá než při hře o budoucnost energetiky koukat do karet Němcům.
Přechod na zemní plyn má nepochybně spoustu výhod. Moderní paroplynové cykly reprezentují špičkovou vysoce automatizovanou technologii s účinností až nad 60 % a nedostižnou flexibilitou výkonu. Na druhou stranu žijeme v době, kdy z bezpečnostních důvodů šetříme každý kubík plynu a kdy masivní zvýšení jeho spotřeby potřebujeme asi stejně jako nárůst poptávky v Asii.
Plynaři sice říkají, že plynu bude dost, sami si ale nejsou jisti, zda ho bude dost i pro nás a za jaké ceny. Nicméně v první fázi nás tyto problémy možná nemusí tolik trápit, protože paroplynky neumíme ani postavit – technologie by dodávaly takřka výhradně zahraniční společnosti.
České debatě o energetice dlouhodobě dominuje otázka, jak nahradíme uhlí. Překvapuje mě, že dosud nikdo nepřišel s tou nejjednodušší možnou odpovědí: Co kdybychom ho nahradili čistším uhlím?
Elektrárny a teplárny tu stojí, uhlí pod zemí je, dejme provozovatelům rozumnou ekonomickou perspektivu, aby dokázali vyřešit rtuť a snížit emise, co to půjde. Tímto způsobem lze bez nějakého většího úsilí přinejmenším získat čas. Dobře si to uvědomují Poláci, kteří nedávno natvrdo řekli, že přechodovým palivem je pro ně právě domácí uhlí.
Samozřejmě nelze popřít, že jde o principiálně zastaralé technologie s nízkou účinností a zásadními dopady na krajinu. Na druhou stranu z pohledu uhlíkové stopy jsou srovnatelné s plynovými elektrárnami, které spalují břidličný plyn přepravený z druhého konce planety jako LNG.
Naštěstí není důvod, proč volit mezi jedním nebo druhým. Jak už to v energetice bývá, nejrozumnější bude kombinace různých přístupů. Jak ale udržet na trhu uhelnou flotilu v dostatečné síle a zároveň rozhýbat investice do nových plynových zdrojů? Bez nějaké formy veřejné podpory se bohužel neobejdeme.
Nabízí se sáhnout po některém z osvědčených nástrojů: kapacitních mechanismech, rozdílových smlouvách (contract for difference) či dlouhodobých kontraktech na odběr energie. Souběžně pak tlačit na reformu trhu emisních povolenek, z nichž se nikdy nestalo to, k čemu byly vymyšlené – místo motoru dekarbonizace z nich máme jen další daňové zatížení pro koncové spotřebitele.
Ano, dejme sluneční elektrárnu na každou střechu a větrník na každý kopec. Vybudujme u každého průmyslového či energetického podniku bateriové úložiště. Proměňme vhodné přehrady na přečerpávací elektrárny. Postavme u každého zemědělského družstva bioplynovou stanici. Rozvíjejme komunitní energetiku. Investujme do vodíkové akumulace.
To všechno dělejme hodně intenzivně, ale nepředstavujme si, že to budeme mít hotové do 10–20 let. Nebo snad věříte tomu, že to nějakým zázrakem zvládneme, když to zatím nedokáže ani jedna z nejvýkonnějších ekonomik světa?
Autor je Tomáš Třetina, senátor za TOP 09
zdroj: info.cz, 5.6.2023
