Tak vidí TOP 09 obsazení Krymu ruskými vojáky a jeho možné nepochybné budoucí přičlenění k Ruské federaci. Vláda Ruské federace, podobně jako v případě abcházské a jihoosetinské menšiny v Gruzii, poskytla nyní „pomoc“ ruské menšině na Krymu. Přesně tak, jak jí to ukládají oficiální bezpečnostní dokumenty (tedy Koncepce ruské zahraniční politiky a Obranná strategie).
Obsazení Krymu je vojenským agresivním činem naplňujícím představu, kterou prezentoval prezident Vladimír Putin již několikrát. Ruský prezident vidí střední a východní Evropu jako prostor ruského vlivu. Tento geopolitický projekt je pokusem postupně vrátit ruský politický, ekonomický a vojenský vliv tam, kde ho Rusko po pádu berlínské zdi a rozpadu SSSR ztratilo.
Politický cíl prezidenta Putina a jeho režimu je založen na jistotě, že ta část Evropy, kde po druhé světové válce skončila Stalinova vojska, je přirozeným a nedotknutelným prostorem vlivu Moskvy. Ruská politická reprezentace se tím netají, otevřeně tento cíl vyhlašuje. Konec studené války znamenal ztrátu velmocenského imperiálního vlivu, ale pouze na určitý čas. Na tak dlouhou dobu, kterou Rusko - jako následník a v mnoha ohledech i dědic imperiálních geopoliticky motivovaných principů, na nichž byl budován Sovětský svaz - potřebovalo k politické, ekonomické a vojenské konsolidaci.
Nyní (podle názoru současné ruské politické reprezentace) nastává vhodná chvíle pro návrat západní hranice ruského impéria zpět na západní hranice středoevropských států, které byly až do pádu berlínské zdi sovětskými satelity.
Proces návratu široce pojatého ruského vlivu směrem na Západ je postupný. Využívá naivní iluze Západu, že nabídka diplomacie dobré vůle jako plného rovného partnerství při politických, ekonomických, případně vojensko-strategických jednáních přiměje představitele Ruské federace k přijetí hodnot, jimiž se řídí politika Západu. Tato představa se ukázala jako chybná. Ruští politici nehovoří stejným politickým jazykem jako my. Obsahy jejich a našich slov nejsou totožné.
Byl to zásadní omyl západní politiky vůči Rusku. A je nezbytné si to jako omyl přiznat. Vedl nakonec k tomu, co se dnes děje na Krymu. Ruská okupace Krymu je prohrou západní diplomacie dobré vůle, jak ji mimo jiné nabízel i program „Východní partnerství“.
Základním instrumentem, který měl pomoci obnovit vliv Moskvy, byl a dosud je zájem evropských států o mohutný ruský trh bez dostatečné péče o ekonomickou bezpečnost. Významná závislost ekonomiky evropských států na ruském trhu a na ruských investicích omezuje svobodnou vůli vlád evropských států.
A právě nyní, kdy má západoevropská politická reprezentace rozhodnout o ekonomických sankcích vůči ruskému agresorovi, nebezpečně váhá. Nehledají se způsoby obrany společných zájmů Západu, které by Rusko pocítilo jako varování před agresivními kroky, jakými jsou okupace částí území Gruzie a Ukrajiny, a jako citelný trest za porušení mezinárodního práva a mezinárodních dohod.
Prezident Putin je přesvědčen o beztrestností svého útoku na Ukrajinu a je si vědom možných ztrát, které by se dotkly západních ekonomik, kdyby se Evropa odhodlala k rozhodným ekonomickým sankcím vůči Ruské federaci. Proto se tak snadno rozhodl pro vstup na Krym. Vývoj situace ukazuje, že se nemýlil.
Neschopnost Západu bránit se jeho agresi a postavit jakoukoliv překážku do cesty jeho programu obnovování ruského vlivu ve východní a střední Evropě je zřejmá. Obsadil Krym, umožnil tak jeho odtržení od Ukrajiny a vyhlašuje svou připravenost pokračovat dál na další ukrajinská území. Je nejvyšší čas přiznat si, že se ruská snaha o návrat vlivu Moskvy do východní a střední Evropy dotýká i našich zájmů. A vláda jako celek se zřekla jejich přirozené obrany.
Co tedy v takové situaci zbývá?
Tím, že se shodneme na prvních krocích a začneme hledat cesty k nápravě porážky dosavadní koncepce vztahů se současným ruským režimem, vytvoříme podmínky pro společnou efektivnější obranu euroatlantického pojetí demokracie a svobody. Neučiníme-li tak, čeká nás dříve nebo později osud Krymu.
18. 3. 2014
