„Vy řídíte na ministerstvu sekci vodního hospodářství? Tak mi řekněte, co je pravdy na tom, že se voda z kohoutku dá pít!" Tuhle větu slýchám často, ale stále častěji na ni odpovídám s povzdechem. Když totiž odpovím po pravdě, že ano, vidím, že mi tazatel stejně moc nevěří a patrně mne podezřívá, že se kvalitní vodou na úkor jeho zdraví jen chlubím.
Aby bylo jasno: proti balené vodě nic nemám. Není závadnější než voda z kohoutku, ale není ani méně závadná. Je to prakticky stejná voda, jen poněkud dražší, protože se musí stočit do lahví a rozvézt do obchodů. Také není zvlášť příjemné ji přenášet a nosit do schodů, musí se doma někde skladovat, ale pokud to všechno spotřebiteli nevadí, je v pořádku, že možnost kupovat balenou vodu má. Jen by měl mít před svým rozhodnutím o nákupu všechny potřebné informace. Jak s nimi naloží, je na něm.
Kupuje-li tedy balenou vodu proto, že jednoduše chce, proč ne? Dělá-li to proto, že se bojí vody z kohoutku, je to něco jiného, protože ten člověk se klame. A to mi vadí.
Voda ve vodovodech podléhá přísným kontrolám a závadné látky neobsahuje. A je čerstvá. Sodovka se z ní vyrobí pomocí sifonu za chvilku, ale tyto nádoby, které byly v sedmdesátých a osmdesátých letech běžnou součástí vybavení domácností, dnes snad nadobro vymizely. Přitom tehdy voda z vodovodu nebyla zdaleka tak kvalitní jako dnes. To jsou paradoxy, řekl by klasik.
Před časem jsem se dočetl v tisku, jak se kdosi pokoušel objednat vodu z kohoutku v restauracích, ale bez úspěchu. I personál se tam většinou domníval, že točená voda by nesplnila hygienické normy. To je samozřejmě nesmysl, a tak dnes restaurace postupně ustupují: nabízejí dál balenou vodu, ale když si host přeje, natočí mu zadarmo džbánek. A tak je to správné. Host má právo si vybrat. Jen do toho nepleťme hygienické normy. A když, tak se znalostí věci. Točené vody netřeba se bát!
