Československo se v srpnu 1968 probudilo do podivného hluku, který nic neříkal mladým, ale starší vyděsil. Pamatovali si ho z války. 20. srpna po deváté hodině večer překročily tanky Sovětské armády východní hranici Československa. Začala okupace, která skončila, když poslední voják opustil naše území v roce 1991.
Po 43 letech slyšíme, jak se Sovětský svaz bál mladé československé demokracie. Otázka zní, zda byly obavy jen na jedné straně. Neměli obavy také politici na tehdejším Západě? Na to se ParlamentníListy.cz zeptali našich politiků.
Sovětský svaz měl podle senátora Jaromíra Štětiny (SZ) neustálou představu, že je třeba se bránit proti vnějšímu nepříteli. Shledal ho tady, v Československu, a aby zachránil existenci Sovětského impéria, použil tanky. „Je to stará běžná metoda," říká Štětina. Sovětský svaz podle něj 70 let nedělal nic jiného, než že udržoval svou celistvost pomocí zbraní. Okupace Československa byla jen jednou z epizod typického vládnutí kremelské bolševické Kamarilly.
„Nemyslím, že by Západ považoval za něco špatného ty reformy, které u nás byly," je přesvědčen Štětina. Pražské jaro mělo podle něj velký ohlas na Západě. Jak v tisku, tak u západních intelektuálů. „Myslím, že se Západ nebál. Západ jenom vyčkával a považoval okupaci Československa za vnitřní záležitost sovětského bloku. Proto nezasáhnul. Říkal, vyřiďte si to spolu doma, a v podstatě, až na nějaká ta slovní odmítnutí, nechal Západ Československo a jeho reformní hnutí sovětskému útoku," uvedl pro ParlamentníListy.cz senátor.
„Nemyslím, že by to bylo ideologicky pojato. Západ měl dost starostí sám se sebou a Sovětský svaz měl v té době tu největší a nejsilnější armádu na světě," je přesvědčen Štětina. Podle něj nešlo ze strany Západu ani tak o obavy ze střetu na bázi ideologických konceptů v Československu, ale z možného zneužití silových metod Sovětského svazu vůči Západu.
Sovětský svaz se podle něho ani netajil tím, že má plány na obsazení západního Německa. A k tomu mělo dojít z území Československé republiky. „Takže jestli měl Západ z něčeho obavy, tak to bylo to, že Moskva použije svou silovou metodu na západ od Aše," dodává redakci Štětina. „Nezapomeňte, Sověti měli tehdy skutečně nejsilnější armádu světa."
Štětina připomněl, že mnozí z jeho generace s vojáky okupační armády mluvili. „Oni říkali - my jsme tady proto, že vás chce obsadit německý Bundeswehr. A oni, i ten gerontologický Brežněvův spolek věřili, že brání tomu, aby imperialistické síly napadly socialistický tábor. Opět, jestliže se Západ něčeho bál, tak toho, jak se ta eskalace bude dál vyvíjet," je dnes přesvědčen Jaromír Štětina, který byl v 90. letech zpravodajem Lidových novin v Rusku.
Když byla sovětským vojákům v Praze kladena otázka, proč stříleli na muzeum, jejich odpověď mnohé šokovala. „My jsme přece stříleli na Reichstag," odpovídali.
„Je to tak, oni ve své drtivé většině vůbec nevěděli, kde jsou. V každém případě to byly pro Kreml obrovské manévry. Poslat někam 600 tisíc sovětských vojáků, to přece muselo být naplněním toho největšího snu sovětských maršálů. A kde si mohou vyzkoušet vojevůdci své vojenské postupy jinde, než při okupaci nějaké země?"
„V každém případě, co udělali, byl zločin a v jistém smyslu to byl začátek rozpadu Sovětského svazu," uvádí senátor. Okupace Československa byla podle něj prvním, a válka v Afghánistánu druhým krokem, které veřejnost jasně přesvědčily o tom, že se se Sovětským svazem vyjednávat nedá. „Pak ale nastoupil Reagan a skutečně tvrdou pozicí v té studené válce zvítězil a Sovětský svaz odzbrojil," vzpomíná dále Štětina.
Sovětští vojáci byli v Praze týden. Pak byla tato první armáda odsunuta a poté odeslána do Ruska. Řada z nich si tehdy po hovorech s našimi lidmi uvědomila, že žádnou kontrarevoluci neviděli. To bylo ale důvodem, proč mnohé z těch prvních pak už také nikdo nikdy neviděl.
„Ruský voják nikdy neměl žádnou cenu, jako jedinec," říká ParlamentnímListům.cz senátor. Podle něj to platilo jak v případě Finska, Afghánistánu, tak v případě Československa nebo Čečenska. Ruský voják byl pro své velitele vždy typickým „Kanonefutter", poznamenal Štětina. „A tím byli i ti vojáci, které Brežněv poslal v roce 1968 do Československa," dodává. „Ti kluci si akorát chtěli odkroutit vojnu a vrátit se domů k mamince. Proto normálně myslící člověk nikdy nemohl pociťovat nenávist k obyčejnému vojákovi, anebo se ji brzy zbavil po tom prvním emocionálním náporu, který byl děsivý." Skuteční viníci ale podle něj z toho vyšli velmi lacino.
„V roce 1991 jsem dělal rozhovor s generálem Jazovem. To byl ministr obrany Ruské federace. A ještě v tom roce devadesát jedna mi Jazov říkal - my jsme plnili svou internacionální povinnost. My jsme vás přišli zachránit před invazí imperialistických armád ze Západu. To říkal v roce 1991 a já si myslím, že si to dodnes myslí celá řada představitelů politických elit v Rusku, i ti vojáčci, co zde byli."
parlamentnilisty.cz, 21. 8. 2011
