Srpnové přemítání pod bílo-rudou vlajkou Běloruska

Je vůbec důvod připomínat si události, které se staly před více než padesáti lety? Má vůbec smysl vzpomínat na traumata našich rodičů a dědů? Vždyť rok 1968 většina populace vědomě nezažila. Pro naši mladou generaci jsou to události vzdálené stejně jako bitva na Bílé hoře nebo u Verdunu.

Přesto si myslím, že můžeme vnímat 21. srpen 1968 jako univerzální zprávu o násilí.

Jsem přesvědčen, že takzvané pražské jaro nemělo se skutečnou cestou k demokracii a svobodě mnoho společného. Mnohem spíše to byla generační výměna uvnitř komunistické strany, svár mezi konzervativními stalinisty a liberálnějším křídlem. Jsem přesvědčen, že socialismus s lidskou tváří byla pouhá iluze, která jen zmírňovala hrůzy prvních let komunistického teroru a která dávala naději na více konzumu. Ale pod taktovkou komunistické strany nikdy nemohlo dojít ke skutečné demokratizaci země.

S čím komunisté asi nepočítali, bylo, že národ byl po svobodě a demokracii vyhladovělý. Ta pootevřená dvířka vyvolala obrovské vzepětí celého národa. Obdivuhodné vzepětí dané vírou, že jednou proražená hráz už se neobnoví. Nádherné vzepětí touhy po svobodě, právě tak oslnivé jako křehké právě proto, že stálo na prosté víře, že pravda vítězí.

Nevítězí. Ne tak snadno.

Naši rodiče a prarodiče se o tom přesvědčili, když jejich víra ve svobodu vykrvácela na dlažebních kostkách pod pásy ruských tanků. Bylo to trpké prozření. A o to trpčí, že už o rok později byla tato víra ve svobodu pronásledována jako kacířství a její vyznavači byli zavíráni do kriminálů. Nikoli Rusy, ale Čechy.

Historie má spoustu paralel a jednu z nich vidíme v dnešním Bělorusku. I tady v pevné mocenské hrázi postkomunistického autokrata cosi prasklo a vůle lidí po svobodě se vyvalila ven. Z tváří demonstrujících čteme nadšení a odhodlání, víru, že pravda zvítězí.

Právě pro naši zkušenost z doby před dvaapadesáti lety jsme povinni jejich víru ve vítězství té dobré strany, svobody a demokracie podpořit, jak můžeme. Aby nevěřili těm, kdo doposud měli na rukou krev, že se změní. Nezmění. Aby nevěřili těm, kdo zavírali hranice a lidi, že prozřeli a je jim svoboda drahá. Není.

Jsme povinni svou zkušenost sdělovat Bělorusům i všem v Evropské unii. Protože naděje a víra samy zvítězí jen málokdy. Častěji jsou utopeny v krvi. Ale mohou zvítězit, pokud budou mít podporu demokratických zemí. To je naše úloha.

Apelem 21. srpna by pro dnešní dny měl být náš tlak na Evropu, aby neustupovala vrahům a násilníkům tam, kde jde zase o lidské osudy. Pak bude mít naše vzpomínání na dvaapadesát let starou tragédii smysl.