Kdyby nález Ústavního soudu o poplatcích v nemocnici a o nadstandardní péči přišel v jinou dobu, mohli bychom se radovat. Většina soudců se totiž shodla, že oboje je možné. Jen se to nesmí zavádět hlava nehlava.
Odcházející ministr zdravotnictví Leoš Heger (TOP 09) nález vlastně uvítal a jak říká, kdyby byl v úřadu, do půl roku by oba instituty doladil. Pro nás pacienty by taková diskuse byla cenná. Jenže nové vlády, ať už Zemanova nebo sociálnědemokratická, zřejmě zůstanou u toho, že soud stokorunu za den v nemocnici a nadstandardy zrušil. Koneckonců, útok na třicetikorunový poplatek za návštěvu lékaře pomohl ČSSD před pěti lety vyhrát krajské volby.
O poplatcích rozhodoval Ústavní soud už podruhé. Námitky proti třiceti korunám za návštěvu lékaře shodil v roce 2008 ze stolu s odůvodněním, že to není tak velká částka, aby někomu zabránila v přístupu k potřebné lékařské péči. Stokoruna za den na nemocničním lůžku už je ale něco jiného. To, že za nemocnici musí platit i děti, senioři či lidé se zdravotním postižením (pro zajímavost, děti ani důchodci třicet korun v ordinaci neplatí), je podle soudců špatně. Stejně tak by měl existovat nějaký strop, daný částkou nebo maximálním počtem hrazených dní. Přesně o tom, tedy o sociálních souvislostech poplatku, se při jeho zvyšování ze šedesáti na sto korun přeli také vládní politici. Leoš Heger chtěl děti či seniory ušetřit, uvažoval též o tom, že by se platil jen jeden měsíc na lůžku. Převážil ale názor, že platit mají všichni. Šlo přitom o peníze (plošný poplatek přinese nemocnicím dvakrát víc peněz, asi dvě miliardy korun ročně), ale také o ideologii.
Zastánci plošného poplatku argumentovali třeba tím, že léčebny dlouhodobě nemocných jsou plné lidí, které by rodina mohla mít doma. Ale nechce, jen si chodí pro důchod. Tenhle argument je však stejně mimoběžný jako představa někdejšího ministra práce Jaromíra Drábka, že povinnost veřejné práce bude motivovat nezaměstnané. A konečně, o chudé lidi se slíbilo postarat právě Drábkovo ministerstvo. Jenže se ukázalo, že to nefunguje -řada těch, kdo měli s placením stokoruny problém, na příspěvek v hmotné nouzi nedosáhla, třeba proto, že měli nějaký majetek, nebo že jejich nouze trvala jen krátce, právě po dobu pobytu v nemocnici.
Poplatek za nemocnici končí se začátkem příštího roku. Do té doby mají politici čas, aby ho změnili v duchu nálezu Ústavního soudu. Nadstandardy skončily s okamžitou platností. Nejde o to, že by byly principiálně špatné. Soudcům vadil fakt, že výčet toho, co je základní, z pojištění plně hrazená péče a co je zbytný nadstandard, určuje jen vyhláška, a nikoli zákon. Zní to jako formalita, ale také nad tímto závěrem soudců se může pacient zaradovat. Vyhlášku totiž píší úředníci a odborníci, a ti se nemusí s nikým moc bavit. Zákon, o němž veřejně jedná sněmovna, může být snáze kontrolován veřejností. Poslanci by v tak ožehavé věci zcela jistě museli čelit mnoha dotazům, proč si právě na to či ono má pacient doplácet.
Vzhledem k politické situaci se zdá, že platby za den na lůžku a nadstandardy vezmou zcela za své. V prvním případě přijdou nemocnice o peníze, se kterými počítají, a jak už avizovaly, nejspíš přiškrtí platy zdravotníků a zároveň začnou tlačit na zdravotní pojišťovny, aby jim poslaly víc peněz. Bez spoluúčasti - protože ona stokoruna není nic jiného - dříve nebo později nezbude nic jiného, než si vzít peníze od pacientů jinak. Bez rozlišení toho, co je základní péče pro každého a za co si pacient může doplácet, se všechna moc vrací do rukou lékařů. Oni rozhodnou, komu má pojišťovna přispět na běžnou sádru a kdo si zaslouží dražší, lehčí.
Respekt, 8. 7. 2013, rubrika: Komentáře, str. 14
