sKarta je mrtvá. Není to ale škoda?

Nemá smysl celý příběh popisovat, bylo by to na knihu. Připomeňme některé detaily. Třeba to, že pokud člověk nechce dávku dostávat na účet, dostane ji poštou přes složenku. Každý, kdo někdy nějak se složenkou operoval, ví, že se za to platí. Aktuálně kolem dvaceti korun. U sociální dávky je to jinak, platí to stát ze své kapsy. Dvacka není mnoho, ale při vynásobení dvanácti měsíci a počtem příjemců dávek, kteří účet nemají, nebo ho nechtějí, je to solidní suma pár set milionů korun.

Nesmí stát ani korunu

Má smysl takto dotovat Českou poštu? Někteří možná budou toho názoru, ale přikláníme se spíše k tomu, že peníze daňových poplatníků lze využít i rozumněji. Jakou alternativu představovala sKarta? Vcelku jednoduchou – karetní společnosti už léta fungují na celkem triviálním modelu. Klient má na účtu peníze a dostává se k nim prostřednictvím karty. Pokud kartou platí v obchodě, zaplatí stejnou cenu, jako by platil hotově, ale obchodník dostane třeba 98% této částky. Zbytek jde bance či společnosti, která kartu vydala. Stejně měla být financována i sKarta.

Málokdo si vzpomene, že veřejná obchodní soutěž (právně jde o něco jiného než veřejná zakázka) byla umožněna jen proto, že celý projekt měla hradit vítězná banka výměnou za budoucí příjmy podle výše popsaného schématu. Když projekt zkoumal antimonopolní úřad, tento postup posvětil. Ale s jednou podmínkou – jakmile budou nároky na státní rozpočet třeba jen koruna, už bude postup nelegální.

Byla i jiná varianta, jak poštu odříznout od peněz? Jistěže ano. Například ke konci roku 2009 začalo platit, že u nově přiznaných důchodů vyplácených složenkou nebude náklady na složenku platit stát, ale příjemce důchodu. Pro stát změna revoluční, pro příjemce zanedbatelná (pořád se bavíme o zmíněné dvacce). Všiml si toho tehdy někdo? Prakticky nikoli. Dá se čekat, že drtivá většina populace nemá ani ponětí, že se za složenku s důchodem někdy neplatilo. Dalo se to s dávkami udělat stejně? Jistě. Jen by zůstal model, že někdo (příjemce dávky) bude platit někomu (poště) za něco, co vůbec nemusí proběhnout.

Kolik to bude stát teď?

V projektu byla řada parametrů, o kterých lze polemizovat. Bylo například nutné, aby sKarta byla povinná? Sotva. A mimochodem – kolik budou stát soudy s Českou spořitelnou, která v pořádku a ve funkční podobě dodala něco, co si stát objednal, jenže objednatel to najednou nechce?

Byla všechna ta silná slova z úst politiků vůbec na místě? Projekt s nějakými úpravami mohl klidně běžet dál. Jenže nesměli by se toho chytit politici, kterým se sKarta výborně hodila právě jako symbol. A ještě se hodit bude. Volby se blíží a je vždycky dobré mít dost nábojů pro negativní kampaň, protože na pozitivní se tady skoro nikdo nezmůže.

A co vlastně bude stát dělat dál? Vrátí se k tomu tak vysoce efektivnímu a organizačně a administrativně nenáročnému systému přehledných poštovních poukázek, za které budeme platit všichni? Na čas patrně ano.

Kolik verzí sKarty ještě zažijeme? 

Ale jakmile slovo sKarta přestane vhánět krev do hlavy mnoha lidí, nápad zase nepochybně ožije. Možná v jiné podobě. Možná si stát nakoupí drahé elektronické peněženky či si nechá si postavit řešení na klíč a bude obchodníky zásobovat speciálními platebními terminály z vlastní produkce. Všechno za stovky milionů či jednotky miliard korun.  

Konkrétní podoba budoucnosti se odhaduje těžko. S obecnými rysy je to o něco jednodušší, takže si troufáme říct, že sKarta se v nějaké podobě objeví znovu a možná to nebude ani moc dlouho trvat, protože dříve nebo později lidem dojde, že stát ve frontě na poště není ideální způsob trávení času. Jinými slovy – vítejte ve 21. století.