Schwarzenberg je in, tak zní mezititulek článku, který vyšel na internetových stránkách vídeňského deníku Wiener Zeitung k výsledkům prvního kola našich prezidentských voleb. Bez ohledu na to, co se pod ním píše, je samotný tento titulek vhodný k zamyšlení.
„Být in“ znamená podle situace všechno možné, ale mezi mladými lidmi se tím nejčastěji myslí, že je člověk součástí nějakého právě módního životního stylu. Že by zrovna letitý muž zosobňoval něco takového? A dodejme ještě: takového dočasného a pomíjivého? Vzhledem k nepřehlédnutelné podpoře, kterou kmetovi Schwarzenbergovi vyjádřili mladí lidé hojně si tvořící a utvrzující své názory a postoje komunikací tzv. sociálními sítěmi, mohli bychom si to myslet. Také předvolební placka Karla Schwarzenberga s čírem by tomu nasvědčovala – jde prostě jen o marketingovou podbízivost směrem k mladým generačním skupinám voličů, která zabodovala. Jenže…
Má osobnostní eleganci, jíž lze v kontrastu s našimi tu hulvátskými, tu arogantními, tu vulgárně lidovými politiky věřit. Jestliže k tomu přidáme další plusy, stačí to dnes k tomu, aby zastínil své minusy.
Co když je to trochu jinak? Co když Schwarzenbergův úspěch u mladých lidí nezáleží jen na účelově dobře vykalkulovaném mostu k prázdnotě „frikulínů“, kteří se na dědka upnuli proto, že je vytrhl z jejich nudy? Byť se Schwarzenbergem nadchnul i můj třináctiletý syn, který chytá ze všech sil manýry „free – cool – in“, není tento prezidentský adept idolem jen nezralých puberťáků, které podle duchovní bezradnosti či povrchnosti najdeme nejen v „náctiletých“, ale hojně i v dospělých generacích (u nich se to ale označuje konzervativně jako snobismus).
Mezi Karlem Schwarzenbergem a mladými – přesně řečeno duchem mladými lidmi – rezonuje potřeba vybřednout z nízkého standardu naší politické kultury. Schwarzenberg má vlastnosti a schopnosti, které v našem veřejném životě jen zřídka probleskují: zdvořilost, nadhled, nejízlivou ironii a sebeironii, sociální inteligenci…Zkrátka osobnostní eleganci, jíž lze v kontrastu s našimi tu hulvátskými, tu arogantními, tu vulgárně lidovými politiky věřit. Jestliže k tomu přidáme další plusy – že jde o člověka, který jako individualita není potopen v korupci a klientelismu, přitom je politicky zkušený a úspěšný, stačí to dnes k tomu, aby zastínil své – v dané situaci a roli – minusy. Jaké?
Že je partajník. Historický sentiment a nedostatečně dlouhá tradice demokracie v nás pěstují pocit, že prezident by straníkem být neměl. (Ještě jsme si nezvykli na samozřejmost, že žádná strana není dobrá pro všechny občany a každá strana je vždy pro část občanů špatná.) Že je ministr zatraceně nepopulární vlády vedené špatným premiérem a se značně asociálním programem. A možná i to, že špatně mluví – nejde o neznalost češtiny, ale o logopedickou vadu – je pro mnohé z nás minus.
Schwarzenbergovy plusy jsou „in“ mezi těmi, kdo chtějí ven ze stereotypů, které pro politiku vytvořili Václav Klaus s Milošem Zemanem a které byly u nás zakonzervovány. „In“ tedy znamená naději na to, že éra tohoto starého životního stylu naší politiky bude „out“. Je paradoxní, že tuto naději na životaschopné omlazení politiky a mladistvého ducha našlo 1 204 195 voličů v pětasedmdesátiletém člověku. Ale Masaryk byl při své třetí volbě prezidentem ještě o dva roky starší a vydržel.
Lidové noviny, 15. 1. 2013, rubrika: Názory, str. 11
