Schwarzenberg: Šumava je nejlákavější kořist

Na Šumavě se zvyšuje napětí. Jedna strana se snaží bránit bezzásahové jádro národního parku, druhá v něm už takřka vykácela lokalitu Na Ztraceném v okolí Ptačího potoka. Je ještě šance vyjít z patové situace se ctí?

Se ctí to už nepůjde. Teď je třeba hledat cesty, aby ta ostuda byla co nejmenší. Nechápu postoj správy národního parku, která ignoruje vědce a tváří se, že všechno ví nejlíp a že žádnou radu nepotřebuje. Přitom ředitel Stráský není ani lesník, ani ochránce přírody. Hnutí Duha nabídlo správě parku jednání, ale správa odmítla přestat kácet. O čem by potom to jednání bylo? O čem by byla diskuse? Chtějí za každou cenu odejít jako vítězové. Ale ve skutečnosti to dotáhnou jen k smutnému konci.

Zatím ta diskuse vypadá tak, že bez ohledu na právní spornost kácení stát vyslal na pomoc Stráskému policii.

Ta tam je masarykovská tradice, že demokracie je diskuse. Ne na sebe řvát a přivolávat policii. Lidi, kteří chtějí prosadit zachování národního parku, musejí dostat příležitost dřív, než se diskuse stane bezpředmětnou. Jelikož jsme se jednou rozhodli udělat z části území Šumavy národní park, musí zde platit pravidla národního parku.. Jestli si to někdo představuje jinak, pak se musíme nejdřív demokraticky rozhodnout, co vlastně chceme. Chceme vůbec národní park? Chceme lanovky, sjezdovky, restaurace, čističky, pohodlné procházky v upraveném hospodářském lese, v němž se vysazuje a kácí? Nebo chceme zachovat šumavskou přírodu, ten ohromný dar, který jsme dostali? Když můj předek Adam František Schwarzenberg podědil Šumavu, oznámil, že nám byl svěřen největší poklad Království českého. S důrazem na slovo svěřen, které zavazuje k odpovědnosti. Ale někteří současníci se k Šumavě chovají jako ke kusu nábytku, který chtějí okamžitě zužitkovat.

Tedy kácet. Účastníci blokády upozorňují, že odkorněné kmeny jsou zkracovány na tržní délky.

Už Chesterton varoval: Najdete-li v mléku pstruha, měli byste se zamyslet.

Jako by těm novým nějaký Švejk schoval do magazínu jeden díl šifrovací knihy a oni nejsou s to rozluštit hříchy otců a poučit se z nich.

Vztah k domovu a přírodnímu okolí se utváří po generace a u některých občanů není ještě dostatečně pevný.

Někteří současníci se k Šumavě chovají jako ke kusu nábytku, který chtějí okamžitě zužitkovat.

To je další důvod k diskusi. Z takto přírodovědně exponované lokality by se dřevo nemělo odvážet. Nemohla si prostor pro nalezení konsensu vynutit vláda přerušením těžby?

Mně to nepřísluší. Doufal jsem, že ty policejní manévry u Ptačího potoka zastaví ministr životního prostředí, ale ten po celou dobu dělal mrtvého brouka. Já mohu leda dávat komentáře, ale nepřísluší mi nic rozhodovat. Nabyl jsem dojmu, že resort čeká, až bude dokonáno, a teprve pak začne s vyjednáváním. To je velice nešťastný postup.

Co udělá s národním parkem do protisměru obrácená změna koncepce? Nejdřív nekácet, potom kácet…

To je to nejblbější, co se se Šumavou mohlo udělat. Nikdo se nepoučil z toho, že se všechno měnilo pořád sem a tam. Jako by těm novým nějaký Švejk schoval do magazínu jeden díl šifrovací knihy a oni nejsou s to rozluštit hříchy otců a poučit se z nich. Nejdřív jsme odtud vyhnali původní obyvatele a pak jsme Šumavu proměnili v prostor, kde se loví a střílejí utíkající lidé. Nastěhovat se sem dovolili jen spolehlivým občanům, a to dodnes ovlivňuje zdejší populaci. Vztah k domovu a přírodnímu okolí se utváří po generace a u některých občanů není ještě dostatečně pevný. Mnozí ze zdejších lidí by raději dali přednost jakémukoli jinému podnikání než aktivitám v návaznosti na chráněnou přírodu. Na ochranáře se dívají nevraživě. Lidé, kteří chtějí uchránit národní park, často žijí jinde.

Šumavané si nejspíš nečtou v šifrovací knize, ani se nezabývají hříchy otců, proto váš výrok neuvidí rádi. Starostovi Horní Plané Jiřímu Hůlkovi, předsedovi Svazu obcí Národního parku Šumava, se zase může chtít zvracet jako po vašich předchozích výrocích v Lidových novinách.

Doporučuji mu jít co nejrychleji ke kbelíku. Víc pro to nemůžu udělat.

Humor vás ani ve složitých situacích neopouští?

Bez humoru by to nebylo k vydržení.

Je tu ovšem další vážné téma - vztah těžby v národním parku s mocenským centrem ODS v hospodě na Hluboké. O "hlubockém knížeti" Pavlu Dlouhém jste říkal, že má dlouhé prsty, které dosáhnou kamkoli v jižních Čechách. Jak se to na Šumavě konkrétně projevuje?

Nejsem detektiv. Ale v jižních Čechách se v lesnictví a dřevařském průmyslu bez Dlouhého neděje nic. Je mnoho signálů, že o šumavské dřevo je velký zájem. Copak by si to v Hluboké nechali utéct? Šumava je nejlákavější kořist, která existuje.

V těžbě podporuje Stráského skupina lesníků. Domníváte se, že vyjadřují postoj celé profese?

Byla by strašná blbost podezírat z nedostatku pokory k přírodě každého fořta. Mezi lesníky jsou i velice ekologicky vzdělaní lidé jako profesor Josef Fanta, kteří velice dobře dokážou formulovat rozdílné přístupy k lesu hospodářskému a k lesu národního parku. Musíme se jasně držet pojmů.

V národním parku musíme dodržovat pravidla postavená na bezzásahovosti. Nebo máme hospodářské lesy, eventuálně nějakou zónu mezi tím, a tam můžeme zasahovat. Když to všechno pomícháme, vytvoříme paniku. Jediný, kdo z toho má opravdu výhodu, je ten, kdo dřevo dostane do ruky.

Vy jste si nedávno pochvaloval, že ve vašich lesích neměl kůrovec nikdy šanci. Po jeho objevení zůstávalo jen malé oko po vytěžených stromech.

Tak se správně postupuje v hospodářských lesích a moji lesníci pokaždé zasáhli včas.

Je však sladkým tajemstvím, že váš bývalý lesní ředitel na Orlíku Josef Vovesný teď radí Janu Stráskému v jeho nájezdu na Ptačí potok.

Vovesný je ctihodný lesník, jemuž vděčím za pomoc při obnově smíšených lesů a při znovuzavádění jedle. V hospodářském lese je na něho naprostý spoleh. Nevím však, zda byl Stráskému tím nejlepším poradcem pro kácení v bezzásahovém lese. Stále dokola opakuji: musíme se rozhodnout, co chceme. A v lese národního parku musíme respektovat přírodní procesy. Ne kácet.

Teď je pánem ve smrčinách kůrovec. A mnohým lidem vadí - a některé lesníky to doslova dráždí -, když se mají dívat na šeď mrtvého lesa.

To má širší souvislosti. Naše generace ze svého života vytěsnila vnímání smrti. Už se takřka nekonají velké slavnostní pohřby, jen rychlé rozloučení, a v tu ránu se za nebožtíkem zavírají dveře krematoria. Lidé nechtějí připustit, že smrt je součástí života. Že je přirozené, když po výstřelu padne srnec a po kůrovci umře smrk. Mrtvé stromy patří k přirozenému lesu. U nás i v kanadské divočině.

V čem spatřujete smysl Národního parku Šumava?

Ten je ve všech parcích stejný. Aby i příští generace měly možnost vidět, jak dobře si příroda dokáže sama o sobě poradit. Jakou pestrostí a bohatstvím se vyznačuje a kolik rostlin a živočichů se do ní navrací. A smrkový les? Jak a s jakou silou se dokáže sám obnovit.

Vaše ohlédnutí za těžbou v bezzásahové zóně?

Šití kabátů z ostudy.